Moje dcera mě požádala, abych se postarala o vnuka: Rodinná tajemství, která mě šokovala

„Mami, prosím tě, můžeš si na pár dní vzít Filípka? Musím do nemocnice, není mi dobře…“ Její hlas byl roztřesený a já okamžitě cítila, jak se mi sevřelo srdce. Byla tma, venku lilo jako z konve a já jsem stála u okna našeho bytu v Nuslích, zatímco můj muž Petr sledoval zprávy. „Samozřejmě, že ano,“ odpověděla jsem bez váhání. „Co se děje?“ Ale dcera Tereza už jen tiše vzlykla a zavěsila.

Za půl hodiny stála ve dveřích. Bledá, s kruhy pod očima, v jedné ruce batoh a v druhé Filípek, který se mě držel za sukni. „Mami, prosím tě…“ šeptla a já ji objala. Petr jen kývl hlavou a šel si zapálit na balkon. Věděla jsem, že ho to rozčiluje – nikdy nebyl na nečekané změny.

Když Tereza odešla do nemocnice, snažila jsem se Filípka uklidnit. Bylo mu teprve šest a byl zvyklý na svůj pokoj v bytě na Proseku, který jsme mu s Petrem koupili před dvěma lety. Tehdy jsme byli pyšní – dva byty v Praze! Jeden pro nás, druhý pro naši jedinou dceru. Jenže od té doby se něco změnilo. Tereza byla čím dál uzavřenější, s manželem Lukášem se hádali kvůli každé hlouposti a Filípek byl často smutný.

První noc u nás Filípek nemohl usnout. „Babičko, proč je maminka pořád smutná?“ zeptal se tiše. Polkla jsem slzy. „Někdy jsou dospělí unavení, zlato. Ale všechno bude dobré.“

Druhý den ráno mi volala Terezina sousedka z Proseku. „Paní Nováková, slyšela jsem včera večer křik z bytu vaší dcery. Je všechno v pořádku?“ Zmrazilo mě to. Věděla jsem, že Lukáš je výbušný, ale doufala jsem, že nikdy neublíží Tereze ani Filípkovi.

Začala jsem pátrat. Vzala jsem si klíče od Terezina bytu a vypravila se tam pod záminkou, že jí donesu čisté prádlo. Byt byl v nepořádku – rozbité skleničky na zemi, převrácená židle v kuchyni. V ložnici jsem našla dopis adresovaný mně: „Mami, kdyby se mi něco stalo…“ Nedokázala jsem ho dočíst. Slzy mi tekly po tváři.

Vrátila jsem se domů a našla Petra u počítače. „Co jsi tam dělala?“ zeptal se podezřívavě. „Jen jsem jí donesla věci,“ zalhala jsem. Ale on mě propaloval pohledem. „Tereza si za to může sama,“ utrousil najednou. „Vždycky byla tvrdohlavá.“

„Co tím myslíš?“ vyjela jsem na něj.

„Nic… Jen že kdyby poslouchala, nemusela by být tak nešťastná.“

Poprvé v životě jsem pocítila k vlastnímu muži vztek. Jak může být tak necitelný? Vždyť je to naše dítě!

Další den přišel Lukáš. Bez ohlášení zazvonil u dveří a chtěl Filípka vidět. Byl nervózní, pod očima měl tmavé kruhy a ruce se mu třásly. „Kde je Tereza?“ vyštěkl na mě.

„V nemocnici,“ odpověděla jsem chladně.

„A kdy přijde domů?“

„Nevím. Ale Filípka ti nedám.“

Lukáš zabouchl dveře a odešel. Filípek se ke mně přitulil a šeptal: „Babičko, já nechci zpátky domů.“

Začala jsem mít strach. Co když je doma opravdu něco špatně? Co když Tereza trpí víc, než si připouštím?

Večer jsem seděla v kuchyni a přemýšlela nad tím vším. Petr přišel a položil mi ruku na rameno. „Musíme to řešit,“ řekl tiše.

„Ale jak? Máme jít na policii? Máme Terezu přesvědčit, aby Lukáše opustila? Co když nám Filípka vezmou?“

Petr mlčel. Poprvé za dlouhou dobu vypadal zlomeně.

Když se Tereza po týdnu vrátila z nemocnice – pohublá, vyčerpaná – objala mě tak pevně, až mi došlo, jak moc potřebuje pomoc. „Mami… já už to doma nevydržím,“ šeptla.

Seděly jsme spolu dlouho do noci a ona mi konečně všechno řekla: Lukáš ji bije už skoro rok. Vyhrožuje jí, že jí vezme Filípka, pokud odejde. Bojí se o syna i o sebe.

„Proč jsi mi to nikdy neřekla?“ ptala jsem se zoufale.

„Bála jsem se… že mě odsoudíš. Že mi nebudeš věřit.“

V tu chvíli jsem pochopila, jak moc jsme jako rodina selhali – já i Petr jsme byli slepí k jejímu trápení.

Dnes stojím před rozhodnutím: Mám chránit naši rodinu před ostudou a mlčet? Nebo mám bojovat za dceru a vnuka i za cenu toho, že se všechno rozpadne?

Někdy přemýšlím: Kolik matek kolem mě žije ve stejné nejistotě? A kolik z nich má odvahu říct pravdu? Co byste udělali vy na mém místě?