Místo odpočinku v Praze jsem skončila s hadrem v ruce: Příběh jedné nevděčnosti

„Mami, můžeš mi podat ten hrnek? Je tam někde pod tou hromadou nádobí.“

Stála jsem uprostřed malého bytu na Žižkově, kde se vzduch mísil s vůní starého koberce a nedopité kávy. Přijela jsem z vesnice, kde mám svůj klid, zahradu a slepice, abych navštívila svého syna Tomáše a jeho ženu Janu. Těšila jsem se na společné chvíle, procházky po Praze, možná i návštěvu divadla. Místo toho jsem už druhý den drhla kuchyňskou linku, protože mastnota na sporáku byla starší než jejich manželství.

„Mami, nemusíš to dělat,“ řekla Jana, aniž by zvedla oči od notebooku. „Ale když už jsi začala, mohla bys pak ještě přebrat prádlo? Nějak nestíháme.“

Zamrazilo mě. Vždycky jsem si myslela, že když přijedu, bude to svátek. Že si spolu sedneme ke kávě, popovídáme si o životě. Ale Tomáš byl pořád v práci a Jana buď pracovala z domova, nebo byla na telefonu. Byt byl plný nepořádku – ponožky pod stolem, špinavé hrnky na parapetu, prach na poličkách. Nikdo nic neřešil. Jen já.

První večer jsem si dovolila poznámku: „Tomáši, neměli bychom si trochu uklidit? Přeci jen je hezké mít doma čisto.“

Tomáš se na mě podíval s úsměvem, který jsem znala z dětství – ten úsměv, kdy něco provedl a doufal, že mu to projde. „Mami, vždyť to není tak hrozné. My jsme na to zvyklí. A ty jsi přece vždycky tak šikovná.“

To slovo – šikovná – mě bodlo. Jako bych byla jen ruce na práci. Ne matka, ne host. Jen někdo, kdo přijede a uklidí.

Druhý den ráno jsem vstala dřív než oni. Udělala jsem snídani – vajíčka, čerstvý chléb, kávu. Čekala jsem, že přijdou do kuchyně a budou překvapení. Místo toho Jana jen prošla kolem: „Díky, ale já teď nemůžu jíst, mám call.“ Tomáš si vzal chleba do ruky a zmizel v koupelně.

Seděla jsem sama u stolu a dívala se z okna na šedou pražskou ulici. Přemýšlela jsem, kde se stala chyba. Vždyť jsem je vychovala k tomu, aby byli slušní a vděční. Vzpomněla jsem si na doby, kdy Tomáš jako malý pomáhal s úklidem doma – tehdy byl pyšný na to, že může něco udělat pro rodinu.

Odpoledne jsem se rozhodla jít ven. Potřebovala jsem vzduch. Procházela jsem ulicemi Prahy a dívala se do výloh kaváren, kde seděli lidé a smáli se spolu. Cítila jsem se sama jako nikdy předtím.

Když jsem se vrátila, Jana seděla u televize a Tomáš hrál na počítači. „Mami, mohla bys nám vyprat ručníky? Nějak jsme to nestihli.“

V tu chvíli mi došlo, že mě berou jako samozřejmost. Jako služku.

Večer jsem sebrala odvahu a řekla: „Tomáši, přijela jsem za vámi proto, abychom byli spolu. Ne abych tady uklízela.“

Tomáš se zamračil: „Mami, vždyť ti to jde tak dobře! My jsme prostě zvyklí žít jinak. Nechápeme, proč ti to tolik vadí.“

Jana jen pokrčila rameny: „Moje máma taky vždycky uklízí, když přijede.“

Cítila jsem slzy v očích. Vzpomněla jsem si na svou maminku – jak jsme si spolu povídaly u plotny, jak mě učila péct bábovku a jak mi vždycky poděkovala za každý drobný pomocný čin.

Další den ráno jsem si sbalila věci. Tomáš s Janou ještě spali. Napsala jsem jim krátký vzkaz: „Děkuji za pozvání. Příště bych ráda přijela jako host.“

Cestou vlakem zpátky na vesnici jsem přemýšlela nad tím, jak moc se svět změnil. Jestli je to jen Prahou a tím věčným spěchem, nebo jestli jsme někde udělali chybu my rodiče – že jsme své děti naučili brát pomoc jako samozřejmost.

Když jsem vystoupila doma a nadechla se čistého vzduchu mezi záhony rajčat a vůní sena, cítila jsem smutek i úlevu zároveň.

Možná už nejsem pro své děti matka, ale jen někdo, kdo přijede a uklidí jejich nepořádek.

Říkám si: Je tohle opravdu osud všech matek? Kde je hranice mezi láskou a využíváním? Co byste udělali vy na mém místě?