Mezi řádky: Když tchyně rozhoduje o mém manželství

„To snad nemyslíš vážně, Honzo! Jak jsi mohl?“ vyhrkla jsem, když jsem dočetla poslední zprávu na jeho mobilu. Seděla jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a srdce mi bušilo až v krku. Honza stál ve dveřích, tvářil se provinile a já měla pocit, že se mi celý svět rozpadá pod rukama.

„Mami to nemyslela zle…“ začal tiše, ale já ho přerušila: „Nemyslela zle? Píše ti, že jsem tě jen využila kvůli bytu po babičce a že bys měl začít myslet na sebe! A ty jí na to odpovídáš, že má pravdu?“

Bylo to jako rána pěstí. Vždycky jsem si myslela, že jsme s Honzou tým. Že jsme spolu proto, že se milujeme, ne proto, že mám vlastní byt na Vinohradech. Vzali jsme se ještě na vysoké škole. On byl můj spolužák, neměl za sebou žádné bohaté rodiče ani velké dědictví. Já měla jen ten byt po babičce a velké sny o společné budoucnosti.

První roky byly krásné. Smáli jsme se, plánovali dovolené pod stanem v jižních Čechách, hádali se o tom, jestli je lepší pivo nebo víno. Ale pak přišla realita – práce, hypotéka na rekonstrukci, moje máma onemocněla a já musela častěji jezdit do Plzně. Honza zůstal v Praze sám a začal trávit víc času s kamarády… a s mámou.

Jeho matka, paní Novotná, byla vždycky trochu chladná. Nikdy mi neřekla přímo nic zlého, ale její poznámky byly jako jedovaté šípy: „No jo, vy Pražáci…“, „To je dneska moderní, mít všechno zadarmo.“ Snažila jsem se to neřešit. Ale teď? Číst její slova černé na bílém bylo jako dostat facku.

„Proč jí to píšeš? Proč jí dáváš za pravdu?“ ptala jsem se tišeji, když už mi došly slzy.

Honza si sedl naproti mně a sklopil oči: „Já nevím… Někdy mám pocit, že tě fakt nezajímám. Že máš všechno pod kontrolou a já jsem tu jen do počtu.“

„To myslíš vážně? Dělám všechno pro nás! Kvůli tobě jsem odmítla nabídku práce v Brně, abys nemusel opouštět Prahu! Vždyť jsi byl vždycky ten nejdůležitější člověk v mém životě!“

Mlčel. V kuchyni bylo ticho tak husté, že by se dalo krájet. Venku houkala tramvaj a já si poprvé připustila, že možná opravdu nejsem dost dobrá. Nebo že on není dost dobrý pro mě?

Začala jsem vzpomínat na všechny ty drobnosti – jak mi nikdy neřekl „děkuju“, když jsem mu vařila večeři po dlouhém dni v práci. Jak se nikdy nezeptal, jak se mám, když jsem přijela z Plzně unavená a vystresovaná z máminy léčby. Jak vždycky říkal „to je tvoje věc“, když šlo o domácnost nebo peníze.

Ale pořád jsem ho milovala. Nebo jsem si to aspoň myslela.

Ten večer jsme spolu skoro nemluvili. Honza odešel spát na gauč do obýváku a já zůstala sedět v kuchyni s mobilem v ruce. Projížděla jsem znovu ty zprávy – jeho matka mu psala skoro každý den. O mně, o bytě, o tom, jak bychom měli mít děti dřív než bude pozdě… A on jí nikdy neodporoval.

Druhý den ráno jsem šla do práce jako robot. V kanceláři si mě kolegyně Jana všimla hned: „Co je s tebou? Vypadáš jak po flámu.“

„To nic… jen doma nějaké problémy,“ zamumlala jsem.

Jana se ke mně naklonila: „Hele, jestli tě Honza podvádí nebo ti dělá peklo kvůli tchyni, tak to řeš! Já to zažila s Petrem – jeho máma mi rozbila manželství.“

Zamrazilo mě. Nechtěla jsem být další z těch žen, co si nechají všechno líbit jen proto, že „to tak prostě chodí“. Ale rozvod? To přece není řešení… nebo ano?

Večer jsem si sedla k Honzovi na gauč. „Musíme si promluvit,“ řekla jsem rozhodně.

Podíval se na mě unavenýma očima: „Já vím.“

„Chci vědět pravdu. Jsi se mnou proto, že mě miluješ? Nebo proto, že mám byt? Protože jestli je to druhá možnost… tak už to dál nejde.“

Dlouho mlčel. Pak tiše řekl: „Já už nevím. Někdy mám pocit, že bych bez tebe nic nezvládl. Že bych byl nula.“

„Ale já nechci být tvoje berlička! Chci být tvoje partnerka!“ vykřikla jsem zoufale.

A najednou mi došlo, že možná právě tohle je ten problém – nikdy jsme nebyli partneři. On byl vždycky ten slabší a já ta silná. A jeho matka to cítila a využívala toho.

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o tom všem – o lásce, o důvěře, o tom zatraceném bytě i o tom, co vlastně chci od života dál.

Ráno jsem Honzovi řekla: „Potřebuju čas. Musím zjistit, jestli ještě vůbec chci být tvoje žena.“ Odešla jsem do práce s hlavou plnou otazníků a srdcem těžkým jako olovo.

A teď tu sedím a ptám se sama sebe: Je lepší zůstat ve vztahu kvůli minulosti a strachu ze samoty? Nebo mám najít odvahu začít znovu – i když to znamená všechno ztratit?

Co byste udělali vy na mém místě?