Mezi dvěma ohni: Příběh o volbě a vině v české rodině

„Tak co budeš dělat, Jano? Myslíš na děti? Myslíš na nás?“ Mámin hlas se mi zařezával do uší jako pilka. Stála v předsíni, kabát ještě nesundala, a oči měla červené od pláče. Vedle ní, na druhé straně, stála paní Věra, moje tchyně, a v ruce svírala kapesník, který už dávno promáčela slzami. Obě na mě upíraly pohledy plné očekávání, výčitek a strachu. A já? Já jsem stála mezi nimi, mezi dvěma ženami, které mě celý život formovaly, a měla pocit, že se dusím.

„Jano, prosím tě, neblbni. Všichni děláme chyby. Ale rozvod? To je ostuda! Co řeknou sousedi? Co řekne rodina?“ pokračovala máma a já cítila, jak se mi svírá žaludek. Věra se přidala: „Mysli na Honzu, na vnoučata. On tě pořád miluje, jen je teď trochu ztracený. Každý chlap má období, kdy se hledá. Dej mu ještě šanci.“

Zavřela jsem oči a v duchu se vrátila o pár týdnů zpátky. Ten večer, kdy jsem našla Honzu s tou druhou. Nešlo o jednu noc, nešlo o náhodu. Byla to zrada, která se táhla měsíce, možná roky. A já jsem to tušila, ale bála jsem se podívat pravdě do očí. Vždycky jsem byla ta hodná, ta, co drží rodinu pohromadě, ta, co se obětuje. Ale teď jsem byla prázdná.

„Mami, já už nemůžu. Já už nechci žít v lži. Honza mě podvedl, a ne jednou. Já… já už ho nemiluju,“ zašeptala jsem a v očích mě pálily slzy. Máma se na mě podívala, jako bych jí právě oznámila, že jsem spáchala zločin. „To přece nejde jen tak! Všichni máme problémy, ale rodina je základ. Ty jsi vždycky byla silná, Janičko. Vydrž to. Kvůli dětem.“

Děti. Moje dvě holčičky, Anička a Klárka. Slyšela jsem je, jak si v pokojíčku šeptají, možná už zase tuší, že se něco děje. Vždycky jsem se snažila je chránit, ale poslední měsíce byly plné hádek, ticha a slz. Honza se vracel pozdě, někdy vůbec. Když byl doma, byl protivný, podrážděný, někdy i zlý. A já jsem se ztrácela.

„Jano, já tě chápu. Ale rozvod není řešení. Všichni se ti budou smát. Všichni budou říkat, že jsi to nezvládla. Že jsi slabá,“ šeptala Věra a já v jejím hlase slyšela opravdový strach. Strach z toho, co řeknou lidi. V našem městě se všechno ví. Každý rozvod je téma na týdny. Každá chyba je veřejná.

„A co já, mami? Co já chci? Proč se mě nikdo neptá, jak mi je? Proč mám pořád myslet na všechny ostatní, jen ne na sebe?“ vyhrkla jsem a hlas se mi zlomil. Máma se zarazila, poprvé za celý večer nevěděla, co říct. Věra se rozplakala ještě víc.

Vzpomněla jsem si na dětství, na to, jak mě máma učila, že žena musí vydržet. Že rodina je všechno. Ale co když už není co držet pohromadě? Co když už není síla?

„Jani, já vím, že to máš těžké. Ale život není pohádka. Musíš bojovat. Musíš vydržet,“ šeptala máma a já cítila, jak se ve mně mísí vztek, smutek a bezmoc.

„A co když už nechci bojovat za něco, co je mrtvé? Co když chci žít? Co když chci, aby moje holky viděly, že máma není jen služka a oběť?“ vykřikla jsem a slzy mi tekly po tvářích.

Nastalo ticho. Dlouhé, těžké ticho, ve kterém se rozpadaly všechny iluze. Máma se otočila ke dveřím, Věra si sedla na židli a schovala tvář do dlaní.

„Jano, já tě mám ráda. Ale bojím se o tebe. Bojím se, že to nezvládneš. Že budeš sama,“ řekla máma tiše.

„Možná budu sama. Ale aspoň budu vědět, kdo jsem. Už nechci žít život, který není můj,“ odpověděla jsem a poprvé za dlouhou dobu jsem cítila, že říkám pravdu.

Věra se zvedla, přišla ke mně a objala mě. „Promiň, Jani. Já jen nechci přijít o vnoučata. O tebe. Ale jestli to tak cítíš… já to nějak přežiju.“

Máma stála u dveří, dívala se na mě a v očích měla slzy. „Janičko, já tě mám ráda. Ale nevím, jestli tohle dokážu pochopit.“

Když odešly, sedla jsem si na zem do předsíně a dlouho jsem jen tak seděla. Slyšela jsem tiché kroky, Anička přišla a objala mě kolem krku. „Mami, budeš plakat ještě dlouho?“ zeptala se tiše. Pohladila jsem ji po vlasech a poprvé za dlouhou dobu jsem jí dokázala říct pravdu: „Možná ještě chvíli, ale pak už ne.“

Dnes vím, že mě čeká těžká cesta. Vím, že mě budou soudit, že mě budou pomlouvat. Ale možná je čas, abych si vybrala sebe. Abych ukázala svým dcerám, že i máma má právo na štěstí.

A tak se ptám: Je opravdu sobecké chtít žít svůj vlastní život? Nebo je větší sobectví nutit někoho, aby žil lež? Co byste udělali vy na mém místě?