Mezi dvěma ohni: Příběh o tchyni, která mě chtěla zničit

„Tohle nikdy nebude tvoje kuchyň, Jano. Tady velím já.“ Její hlas byl ostrý jako nůž a já jsem v ruce pevně svírala utěrku, abych se neroztřásla. Bylo to sotva týden po svatbě a já už věděla, že jsem udělala chybu. Petr stál opodál, tvářil se provinile, ale neřekl ani slovo. Věděla jsem, že jeho matka, paní Věra, mě nikdy nepřijme. Ale netušila jsem, jak daleko je schopná zajít.

Začalo to nenápadně. Ztracené klíče, rozbité hrnky, špatně vyprané prádlo. Vždycky jsem byla na vině já. „Jano, jak jsi mohla zapomenout koupit mléko? Petr má rád kávu s mlékem, to přece víš!“ křičela na mě jedno ráno, když jsem se vracela z noční směny v nemocnici. Byla jsem unavená, ale místo pochopení jsem dostala další výčitku. Petr jen pokrčil rameny: „Maminka je zvyklá na pořádek.“

Začala jsem se cítit jako vetřelec ve vlastním domě. Věra měla klíče od našeho bytu a chodila tam, kdy se jí zachtělo. Jednou jsem ji přistihla, jak prohledává moje šuplíky. „Jen jsem hledala účtenku od opraváře,“ zalhala mi do očí. Věděla jsem, že lže, ale Petr mi nevěřil. „Proč by to dělala?“ ptal se mě. „Vždyť tě má ráda, jen si na tebe musí zvyknout.“

Ale ona si nezvykla. Naopak. Začala štvát proti mně celou rodinu. Na rodinných oslavách mě ignorovala, nebo mi před ostatními vyčítala, že neumím vařit svíčkovou jako ona. „Petr měl vždycky rád moje knedlíky, viď, Petře?“ usmívala se sladce, zatímco Petr mlčel a já jsem měla slzy na krajíčku.

Jednou večer, když jsem přišla domů, čekala mě v kuchyni. „Víš, Jano, Petr si zaslouží lepší ženu. Ty nejsi dost dobrá. Nikdy nebudeš.“ Ta slova mě bodla do srdce. Chtěla jsem odejít, ale neměla jsem kam. Moje rodina bydlela daleko a já jsem nechtěla přiznat, že jsem selhala.

Začala jsem se uzavírat do sebe. V práci jsem byla unavená, doma jsem byla neviditelná. Petr se mě přestal ptát, jak se mám. Když jsem mu řekla, že jeho matka mě šikanuje, rozčílil se: „Přeháníš! Maminka to s tebou myslí dobře.“

Jednoho dne jsem našla v ložnici cizí dámský parfém. Srdce mi bušilo až v krku. Když jsem se zeptala Petra, řekl, že to je určitě moje. Ale nebyl. Později jsem zjistila, že Věra schválně nastříkala polštář, aby mě vyprovokovala. „Aspoň vidíš, jaké to je, když někdo ničí tvůj domov,“ řekla mi potichu, když jsme byly samy.

Začala jsem mít pocit, že se zblázním. Každý den jsem se bála, co přijde dál. Věra mi volala do práce, posílala mi anonymní dopisy, kde mi vyhrožovala, že mě zničí. Když jsem to řekla Petrovi, smál se: „To si vymýšlíš.“

Jednou v noci jsem se zhroutila. Seděla jsem v koupelně na zemi a brečela. „Proč mě nikdo neslyší? Proč mi nikdo nevěří?“ šeptala jsem do tmy. Ráno jsem se rozhodla, že už to takhle dál nejde.

Zašla jsem za psycholožkou. Poprvé po dlouhé době mě někdo vyslechl. „Jano, musíte myslet na sebe. Pokud vás manžel nepodpoří, musíte zvážit, co je pro vás nejlepší.“ Ta slova mi zněla v hlavě ještě dlouho.

Když jsem se vrátila domů, čekala mě další hádka. Věra seděla u stolu a předstírala slzy. „Jano, proč jsi tak zlá? Proč rozbíjíš naši rodinu?“ Petr stál vedle ní a díval se na mě s nenávistí. „Měla bys odejít, Jano. Tady tě nikdo nechce,“ řekl tiše.

V tu chvíli jsem pochopila, že už nemám co ztratit. Sbalila jsem si pár věcí a odešla. Venku pršelo, ale já jsem cítila úlevu. Poprvé po dlouhé době jsem byla sama sebou.

Dnes žiju sama v malém bytě na Žižkově. Pracuji dál v nemocnici a pomalu se učím znovu věřit lidem. Petr mi občas volá, ale já už vím, že se nemůžu vrátit zpátky. Věra mě zničila, ale zároveň mi dala sílu začít znovu.

Někdy v noci přemýšlím: Proč lidé ničí štěstí druhých? A proč ti, které milujeme, často stojí na špatné straně? Co byste udělali vy na mém místě?