Mezi dvěma ohni: Když tchyně ničí radost z mateřství

„Tohle dítě bude mít určitě moje oči, protože v naší rodině máme silné geny. Ale doufám, že nebude mít tvůj nos, Kláro.“

Ta slova mě bodla jako nůž. Seděla jsem u stolu v panelákové kuchyni na Proseku, ruce položené na břiše, kde se pod srdcem hýbalo naše první dítě. Tchyně, paní Věra, se na mě usmívala tím svým úsměvem, který nikdy neznamenal nic dobrého. Můj muž Petr seděl vedle mě a nervózně míchal kávu. Mlčel. Jako vždycky.

„Mami, prosím tě…“ začal Petr tiše, ale Věra ho přerušila mávnutím ruky. „Ale no tak, Petře! Jen říkám pravdu. Klára je moc hodná holka, ale některé věci by mohla dělat líp. Třeba vařit. V osmém měsíci by už měla vědět, jak se dělá pořádná svíčková.“

Cítila jsem, jak mi hoří tváře. V hlavě mi vířily myšlenky: Proč to dělá? Proč mě pořád sráží? Snažila jsem se být trpělivá, protože jsem věděla, že pro Petra je jeho máma vším. Ale dneska už to bylo moc.

Zvedla jsem se od stolu a šla do koupelny. Zavřela jsem za sebou dveře a opřela se o umyvadlo. Slzy mi stékaly po tvářích a já si v duchu opakovala: „Musíš to vydržet. Kvůli Petrovi. Kvůli dítěti.“ Ale proč bych měla? Proč bych měla snášet urážky jen proto, že jsem si vzala jejího syna?

Když jsem se vrátila do kuchyně, Věra už rozebírala, jak by měla vypadat dětská výbavička. „A hlavně žádné ty moderní hadříky z internetu! Dítě potřebuje klasické dupačky a pořádnou zavinovačku, ne ty vaše výstřelky.“

Petr se na mě omluvně podíval, ale nic neřekl. V tu chvíli jsem věděla, že pokud něco neudělám já, nezmění se vůbec nic.

Večer jsme s Petrem seděli v obýváku. On koukal do mobilu, já zírala do prázdna.

„Petře…“ začala jsem opatrně.

„Já vím,“ povzdechl si. „Máma je někdy… prostě taková.“

„Ale mně to ubližuje,“ řekla jsem tiše. „Mám pocit, že jí nikdy nebudu dost dobrá.“

Petr mlčel. Pak řekl: „Ona to nemyslí zle.“

To byla poslední kapka. „A co když to myslí zle? Co když prostě nechce, abych byla šťastná?“

Následující dny byly jako zlý sen. Věra volala každý den a ptala se, jestli už umím uvařit knedlíky nebo jestli už mám připravený seznam jmen – samozřejmě jen těch, která schválí ona. Když jsem jí řekla, že chceme dát dítěti jméno Matěj, rozesmála se: „To je jméno pro psa! V naší rodině byli vždycky Františkové nebo Jaroslavové.“

Jednoho dne jsem ji pozvala na návštěvu sama. Chtěla jsem si s ní promluvit bez Petra. Připravila jsem čaj a koláč podle jejího receptu – chtěla jsem jí ukázat, že mi na ní záleží.

Věra přišla přesně na čas a hned ve dveřích si mě změřila pohledem: „No vidíš, že to jde! Konečně jsi pochopila, jak to má být.“

Posadily jsme se ke stolu a já cítila, jak mi buší srdce.

„Paní Věro…“ začala jsem nejistě.

„Říkej mi mami,“ opravila mě automaticky.

„Dobře… mami,“ polkla jsem naprázdno. „Chtěla bych s vámi mluvit o něčem důležitém.“

Zvedla obočí: „Copak?“

„Cítím se poslední dobou hodně špatně kvůli některým vašim poznámkám. Snažím se být dobrou manželkou i budoucí mámou, ale mám pocit, že vás nikdy neuspokojím.“

Věra se zamračila: „Ale Kláro! Já tě jen chci naučit, jak to v životě chodí. Ty dnešní holky nic nevydrží…“

„Ale já už nemůžu dál,“ přerušila jsem ji poprvé v životě ostřeji. „Vaše slova mě bolí. Chci být šťastná a chci, aby naše dítě vyrůstalo v klidu a lásce. Prosím vás… zkuste mě přijmout takovou, jaká jsem.“

Chvíli bylo ticho. Pak Věra vstala a začala si balit kabelku.

„Takže já jsem ta špatná? Já vám jen chci pomoct a vy mě vyhazujete ze svého života?“

„Nechci vás vyhazovat,“ řekla jsem zoufale. „Jen vás prosím o trochu respektu.“

Věra odešla bez rozloučení.

Když přišel Petr domů a zjistil, co se stalo, byl nejdřív naštvaný.

„Proč jsi to udělala? Teď bude uražená a bude mi to vyčítat do smrti!“

„A co já?“ vykřikla jsem poprvé nahlas. „Myslíš někdy na to, jak je mně? Nebo záleží jen na tom, aby byla spokojená tvoje máma?“

Petr mlčel dlouho do noci. Nakonec mě objal a řekl: „Promiň… Já jen nechci přijít o žádnou z vás.“

Další týdny byly napjaté. Věra nevolala ani nepsala. Bylo ticho – zvláštní klid po bouři.

Když se Matěj narodil, poslala nám Věra kytici růží a krátký vzkaz: „Ať je zdravý a šťastný.“ Bylo to málo, ale pro mě to znamenalo hodně.

Dnes už vím, že někdy je třeba postavit se za sebe – i když to bolí a i když tím riskujeme vztahy s těmi nejbližšími.

Možná jsem byla tvrdá. Možná nevděčná snacha. Ale byla jsem taky máma, která chtěla chránit své dítě před bolestí a tlakem.

Co byste udělali vy? Máme právo bránit své štěstí i za cenu rodinných konfliktů? Nebo bychom měli radši mlčet a vydržet všechno kvůli klidu v rodině?