Mezi dvěma ohni: Když tchyně ničí radost z mateřství

„To dítě bude mít určitě křivý nos po tobě, Kláro. A doufám, že nebudeš tak neschopná matka, jako jsi byla manželka.“ Její hlas se mi zařezává do uší jako ledová sprcha. Sedím u stolu v kuchyni našeho malého bytu na Žižkově, ruce se mi třesou a v břiše cítím první pohyby miminka. Měla bych být šťastná, ale místo toho mám chuť utéct.

Moje tchyně, paní Věra, je žena, která nikdy nešetřila kritikou. Od začátku našeho vztahu s Petrem mi dávala najevo, že pro jejího syna nejsem dost dobrá. „Petr si zaslouží víc,“ říkávala často, když si myslela, že ji neslyším. Ale teď, když čekáme dítě, její poznámky nabraly na obrátkách. Každá návštěva je pro mě zkouškou nervů. „Kláro, ty neumíš ani pořádně uvařit polévku. Jak chceš zvládnout dítě?“ ptá se mě před Petrem, který raději mlčí a dívá se do stolu.

Jednoho večera, když Petr odešel do práce na noční směnu do nemocnice, jsem zůstala s Věrou sama. Seděla naproti mně a upřeně mě pozorovala. „Víš, Kláro, já jsem měla tři děti a nikdy jsem si nestěžovala. Ty pořád jen fňukáš a všechno ti vadí. Takové ženy by neměly mít děti.“ V tu chvíli mi praskly nervy.

„A dost!“ vykřikla jsem a sama sebe překvapila silou svého hlasu. „Proč mi tohle děláte? Proč mi nemůžete aspoň jednou říct něco hezkého? Vždyť čekám vaše vnouče!“

Věra se zarazila, její oči ztvrdly. „Protože vím, jaké to je být matkou. Ty to ještě nevíš. A jestli chceš být dobrou matkou, musíš vydržet víc než pár slov.“

Slzy mi stékaly po tváři. „Ale já už nemůžu! Každý den se bojím, že něco pokazím. Vaše slova mě bolí víc než cokoliv jiného.“

V tu chvíli jsem si uvědomila, že tohle už není jen o mně a Věře. Je to o mém dítěti, o tom, jaké prostředí mu chci vytvořit. Nemůžu dovolit, aby vyrůstalo v atmosféře strachu a ponižování.

Když se Petr vrátil domů, našel mě uplakanou v ložnici. „Co se stalo?“ zeptal se tiše.

„Tvoje máma… Už to nezvládám. Musíš si vybrat – buď budeme rodina my dva a naše dítě, nebo budu dál žít ve stínu její nenávisti.“

Petr byl v šoku. Nikdy jsme o tom takhle otevřeně nemluvili. „Kláro, ona to nemyslí zle…“ začal.

„Ale já už nemůžu! Každý den mě sráží na kolena. Bojím se jí víc než porodu!“

Následující dny byly plné ticha a napětí. Petr byl rozpolcený mezi mnou a svou matkou. Já jsem se snažila soustředit na miminko, ale každá zpráva od Věry mi zvedala tlak.

Jednoho dne přišla Věra neohlášeně. Otevřela jsem dveře a ona stála na prahu s taškou plnou dětského oblečení.

„Přišla jsem se omluvit,“ řekla tiše. „Možná jsem byla tvrdá. Ale bojím se o Petra… o vás oba. Já… neumím to jinak.“

Stály jsme proti sobě a poprvé jsem v jejích očích viděla strach a nejistotu místo zloby.

„Já taky neumím být dokonalá,“ odpověděla jsem jí upřímně. „Ale chci být dobrou mámou. Jen potřebuju trochu podpory.“

Věra kývla a položila tašku na zem. „Zkusíme to znova?“

Od té chvíle se něco změnilo. Neříkám, že jsme nejlepší kamarádky – občas si stále neodpustí rýpavou poznámku – ale už vím, že za její tvrdostí je strach o syna a jeho novou rodinu.

Dnes sedím u okna s malým Matýskem v náručí a přemýšlím: Udělala jsem dobře, že jsem se postavila za sebe? Nebo jsem měla raději mlčet kvůli klidu v rodině? Co byste udělali vy na mém místě?