Mezi dvěma ohni: Když manželství dusí stíny minulosti

„Už zase? Lucie, proč to pořád řešíš?“ Petr se na mě dívá přes stůl, v ruce drží hrnek s čajem, který mu uvařila jeho máma. Jeho máma, která sedí v obýváku a sleduje Ordinaci v růžové zahradě, zatímco já v kuchyni dusím slzy.

„Protože už to takhle dál nejde, Petře! Já… já už nemůžu,“ vyhrknu a hlas se mi třese. Vím, že mě slyší i jeho matka, ale je mi to jedno. Dneska už mi je všechno jedno.

Před pěti lety jsem si myslela, že společné bydlení s tchyní bude jen dočasné. Petr mi slíbil, že až se jeho máma trochu vzpamatuje po smrti tchána, najdeme si něco svého. Jenže roky plynuly a my jsme pořád tady – v jejím bytě na sídlišti v Brně-Žabovřeskách, kde je všechno podle ní. I naše ložnice je vlastně bývalý dětský pokoj Petra, s plakáty Karla Gotta na zdech a starou knihovnou plnou učebnic matematiky.

Každý den začíná stejně: jeho máma vstane první, uvaří kávu a začne komentovat počasí i to, co mám na sobě. „Lucinko, ty jsi zase v těch teplácích? Víš, že Petr má rád, když se hezky oblékáš.“ Petr mlčí. Vždycky mlčí. A já se cítím jako host ve vlastním životě.

Dneska jsem přišla z práce dřív. V kanceláři jsem měla konflikt s kolegyní Janou – prý jsem poslední dobou podrážděná a nesoustředěná. Jak bych taky nebyla? Každý večer poslouchám, jak jeho máma vzdychá nad tím, jak je sama a jak by bez Petra nepřežila. Každý den cítím, jak se mezi mnou a Petrem staví neviditelná zeď.

„Mami, můžeš nás na chvíli nechat?“ Petr konečně zvedne oči od hrnku. Jeho matka se na mě podívá pohledem, který říká: „Zase ta tvoje.“ Ale odejde do ložnice.

„Petře, já tě prosím… Pojďme si najít něco svého. Máme na to peníze, oba máme práci. Já už nemůžu žít jako host v jejím bytě. Chci domov. Chci mít vlastní klíče od dveří, vlastní hrníček na čaj… Chci mít pocit, že někam patřím.“

Petr si povzdechne. „Lucie, vždyť víš, že máma je sama. Táta jí umřel před pěti lety a ona nikoho jiného nemá. Jak bych ji mohl opustit? Co když se jí něco stane?“

„A co když se něco stane nám?“ vyhrknu zoufale. „Naše manželství… Už spolu skoro nemluvíme! Kdy jsme naposledy byli sami venku? Kdy jsme naposledy měli večer jen pro sebe?“

Petr mlčí. Vím, že ho to bolí. Ale já už nemůžu dál předstírat.

Vzpomínám na naše začátky – jak jsme spolu chodili na Špilberk, jak jsme snili o malém bytečku někde u Lužánek. Tehdy mi Petr šeptal do ucha, že budeme mít psa a možná i dítě. Teď mám pocit, že jsme zůstali stát na místě a všechno krásné se rozplynulo v každodenním dusnu.

Večer sedím na balkoně a koukám na paneláky kolem. Slyším z ložnice tiché šepoty – Petr utěšuje svou matku. Mně nikdo neutišuje.

Druhý den ráno najdu na stole lístek: „Promluvme si večer. Petr.“

Celý den v práci přemýšlím, co mu řeknu. Kamarádka Martina mi radí: „Musíš být tvrdá! Jinak se nikdy nic nezmění.“ Ale já nechci být tvrdá. Chci jen být šťastná.

Večer sedíme s Petrem v kuchyni. Jeho matka je u sousedky na kafi.

„Lucie,“ začne Petr tiše, „já tě nechci ztratit. Ale mám pocit, že když odejdeme, máma to nezvládne.“

„A co když to nezvládnu já?“ ptám se tiše.

Petr sklopí hlavu. „Nevím…“

Najednou mám pocit, že jsme každý na jiné straně propasti.

Týdny plynou a nic se nemění. Začínám chodit domů později, trávím víc času s Martinou nebo sama v kavárně u Svoboďáku. Petr je čím dál víc uzavřený do sebe.

Jednou večer přijdu domů a slyším hádku z ložnice.

„Petře! Ty bys mě tu nechal samotnou? Po tom všem?“ křičí jeho matka.

„Mami, já mám taky svůj život! Lucie je moje žena!“ poprvé slyším Petra zvýšit hlas.

Stojím za dveřmi a brečím. Vím, že tohle je zlomový okamžik.

Další den ráno mi Petr řekne: „Najdeme si byt. Máma to zvládne.“

Nevěřím vlastním uším. Objímám ho a brečím štěstím i úlevou.

Stěhujeme se do malého bytu v Králově Poli. První noc spíme na matraci na zemi a poprvé po letech cítím klid.

Ale stejně ve mně zůstává strach: Neztratili jsme tím něco důležitého? Nebo jsme konečně našli sami sebe?

Někdy večer sedím u okna a ptám se sama sebe: Je možné být šťastný bez toho, abychom někoho zranili? Co byste udělali vy na mém místě?