Mezi dvěma ohni: Jak jsem přežila střet se svou tchyní

„Tak tohle už opravdu přeháníš, Martino!“ zasyčela na mě tchyně, když jsem položila na stůl talíř s večeří. Její hlas byl ostrý jako břitva a v očích jí planul hněv. V tu chvíli jsem měla chuť utéct z našeho malého bytu na Jižním Městě a nikdy se neohlédnout. Můj muž Petr seděl u stolu, zaraženě mlčel a díval se do talíře, jako by tam hledal odpovědi na všechny naše problémy.

Byl to obyčejný čtvrtek, ale napětí ve vzduchu by se dalo krájet. Tchyně k nám přišla „na pár dní“, protože jí v paneláku opravovali koupelnu. Už třetí týden zabírala naši jedinou ložnici a já se cítila jako host ve vlastním domě. Každý můj krok komentovala, každé rozhodnutí zpochybňovala. „Martino, proč dáváš tolik soli do polévky? Víš, že Petr to nemá rád,“ rýpla si už potřetí ten den. Snažila jsem se dýchat zhluboka a nevybuchnout.

„Mami, nech toho,“ ozval se Petr tiše, ale jeho hlas zněl spíš prosebně než rozhodně. Tchyně ho ignorovala a obrátila se zpět ke mně: „Kdybys byla pořádná žena, měla bys už dávno děti. Petr si zaslouží rodinu.“ Ta slova mě zasáhla jako facka. S Petrem jsme se o dítě snažili už dva roky a každý měsíc byl pro mě novou ranou. O tom ale ona nevěděla – nebo možná věděla a právě proto bodala do nejcitlivějšího místa.

„Tohle není tvoje věc,“ vyhrkla jsem a hlas se mi třásl. „Naše rodina je naše věc.“ V tu chvíli jsem si všimla, jak Petr zbledl. Věděla jsem, že ho to bolí stejně jako mě, ale nikdy jsme o tom před jeho matkou nemluvili.

Ticho v kuchyni bylo dusivé. Tchyně si demonstrativně odsunula talíř a zvedla se od stolu. „Tohle jsem si nezasloužila,“ pronesla teatrálně a odešla do ložnice. Dveře za ní práskly tak silně, až se otřásly skleničky ve vitríně.

Zůstali jsme s Petrem sami. Seděl naproti mně, ruce složené v klíně, oči sklopené. „Marti… nemohla bys být trochu vstřícnější? Je to přece moje máma,“ zašeptal. V tu chvíli jsem měla pocit, že mi praskne srdce. „A co já? Kdo bude vstřícný ke mně?“ vyhrkla jsem zoufale.

Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy jsem brečela v koupelně, aby to nikdo neslyšel. Na všechny ty chvíle, kdy jsem se snažila být dokonalá snacha – vařit podle jejích receptů, uklízet podle jejích představ, smát se jejím vtipům, i když mi bylo do pláče. Ale nikdy to nestačilo.

Ten večer jsem nemohla usnout. Ležela jsem na gauči v obýváku – protože ložnici obsadila tchyně – a hlavou mi vířily myšlenky. Co když je chyba ve mně? Co když opravdu nejsem dost dobrá pro Petra? Co když nikdy nebudu mít děti?

Ráno jsem vstala dřív než ostatní a šla do kuchyně uvařit kávu. Tchyně už tam seděla, zabalená v mém županu, a četla si noviny. „Dobré ráno,“ řekla ledově. Přikývla jsem a nalila jí kávu. „Martino…“ začala po chvíli váhavě. „Možná jsem to včera přehnala.“

Ztuhla jsem překvapením. Nikdy předtím se mi neomluvila. „Já… vím, že to pro vás není lehké,“ pokračovala tišeji. „Jen chci pro Petra to nejlepší.“

„A co když to nejlepší pro něj znamená mě?“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si to rozmyslela. Podívala se na mě dlouze a pak jen pokrčila rameny.

Ten den jsme spolu moc nemluvily. Petr přišel domů až pozdě večer a bylo vidět, že je unavený ze všeho toho napětí. Sedli jsme si spolu na balkon s hrnkem čaje a dlouho mlčeli.

„Marti… já tě miluju,“ řekl nakonec tiše. „Ale nevím, jak tohle zvládnout.“

Objala jsem ho a poprvé za dlouhou dobu jsem cítila, že jsme na jedné lodi – i když je kolem nás bouře.

Tchyně u nás zůstala ještě pár dní, ale atmosféra už nebyla tak vyhrocená. Naučila jsem se říkat ne – někdy tiše, někdy nahlas – a Petr mě začal víc podporovat. Ale jizvy zůstaly.

Teď, když o tom všem přemýšlím, ptám se sama sebe: Mohla jsem něco udělat jinak? Je možné najít rovnováhu mezi láskou k partnerovi a vlastním štěstím? Co byste udělali vy na mém místě?