Mezi dvěma bratry: Když máma miluje víc

„To není fér, mami! Proč jsi Petrovi dala peníze na byt a mě ani korunu?“ vyhrkl jsem, sotva jsem vstoupil do kuchyně. Máma se na mě podívala s unaveným výrazem, v ruce hrnek s kávou, a na chvíli zavládlo ticho, které se mi zdálo nekonečné. Petr seděl u stolu, díval se do talíře a mlčel. V tu chvíli jsem měl pocit, že se mi celý svět rozpadá pod rukama.

Vyrůstali jsme s Petrem v paneláku na Jižním Městě. Táta odešel, když mi bylo deset, a máma nás vychovávala sama. Vždycky říkala, že jsme pro ni oba stejně důležití. Nikdy jsem nepochyboval o její lásce – až do toho dne, kdy jsem zjistil, že Petrovi dala tři sta tisíc na zálohu bytu. Mně o tom neřekla ani slovo.

Celý týden jsem chodil po bytě jako tělo bez duše. V práci v bance jsem dělal chyby, šéfová na mě křičela a já měl chuť všechno vzdát. Večer jsem seděl u piva s kamarádem Tomášem a snažil se mu vysvětlit, co cítím. „Víš, Tomáši, já chápu, že Petr má teď dítě a potřebuje větší byt. Ale proč mi to máma neřekla? Proč mě vynechala?“

Tomáš pokrčil rameny: „Možná si myslí, že ty to zvládneš sám. Vždyť jsi vždycky byl ten silnější.“

Ta slova mě bodla. Opravdu si máma myslí, že nepotřebuju pomoc? Nebo je v tom něco víc? Začal jsem si vybavovat všechny ty drobnosti z dětství – jak Petr dostal nové kolo a já staré po něm, jak mu máma odpouštěla průšvihy a mě trestala za každou maličkost. Najednou mi došlo, že tahle nespravedlnost není nová.

Doma jsem se rozhodl mámě všechno říct. „Mami, já vím, že Petr má teď těžké období. Ale já taky nejsem z kamene. Bolí mě, že jsi mi nic neřekla. Připadám si jako cizinec ve vlastní rodině.“

Máma se rozplakala. „Lukáši, promiň mi to. Já… já jsem byla zoufalá. Petr je na tom špatně s penězi, jeho žena je na mateřské a já měla strach, že to nezvládnou. Ty jsi vždycky všechno zvládl sám…“

„Ale mami,“ skočil jsem jí do řeči, „to neznamená, že nepotřebuju tvoji podporu. Aspoň trochu pochopení.“

Petr se konečně ozval: „Lukáši, já jsem ti to chtěl říct. Ale máma mě prosila, abych byl zticha. Nechtěl jsem ti ublížit.“

Seděli jsme tam tři dospělí lidé a najednou jsme byli zase malí kluci a jejich máma. Slzy tekly po tvářích a já cítil směs vzteku a úlevy.

Další dny byly těžké. Máma se snažila mi to vynahradit – pekla moje oblíbené buchty, volala mi do práce, ptala se, jestli něco nepotřebuju. Ale já věděl, že tohle nejde napravit buchtemi ani telefonáty.

Jednou večer mi Petr zavolal: „Lukáši, pojďme na pivo. Musíme si promluvit jako chlapi.“

Seděli jsme v hospodě U Černého vola a poprvé za dlouhou dobu jsme spolu mluvili otevřeně. „Víš,“ začal Petr opatrně, „já ti záviděl celý život. Máma tě vždycky dávala za vzor – jak jsi chytrý, jak jsi samostatný… Já měl pocit, že nikdy nejsem dost dobrý.“

Zůstal jsem zaražený. Nikdy mě nenapadlo, že by Petr mohl žárlit na mě.

„Možná jsme oba byli slepí,“ řekl jsem tiše. „Každý jsme viděli jen tu svoji bolest.“

Petr přikývl: „Možná bychom měli začít znova. Jako bratři.“

Vrátil jsem se domů s pocitem, že něco těžkého ze mě spadlo. Máma nás pozvala na nedělní oběd – svíčková jako za starých časů. Seděli jsme u stolu a poprvé po dlouhé době jsem cítil klid.

Dnes už vím, že rodina není o spravedlnosti nebo penězích. Je o tom umět si odpustit a říct si věci na rovinu.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Proč je tak těžké říct těm nejbližším, co opravdu cítíme? A kolik bolesti bychom si ušetřili, kdybychom to dokázali dřív?