Mezi čtyřmi stěnami: Když se domov stane bojištěm

„Proč to děláš, tati? Proč prostě nemůžeme ten dům prodat a začít znovu?“ křičel na tátu můj bratr Petr, zatímco já stála mezi nimi v kuchyni, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Táta, tvrdohlavý jako vždy, stál u okna a díval se ven na zahradu, kde jsme si jako děti hrávali na schovávanou. „Tenhle dům je všechno, co mi zbylo po mámě. Nikam nejdu. A vy mě tu necháte samotného?“ Jeho hlas byl zlomený, ale neústupný.

Bylo mi třicet osm a nikdy jsem si nemyslela, že budu muset řešit, kdo zůstane v domě, kde jsem vyrůstala, a kdo odejde. Máma zemřela před dvěma lety na rakovinu a od té doby se všechno změnilo. Táta se uzavřel do sebe, Petr se odstěhoval do Prahy a já… já jsem zůstala v Brně, snažila se udržet vlastní rodinu pohromadě a zároveň být oporou tátovi. Jenže teď se všechno vyhrotilo. Dům byl starý, potřeboval opravy, peníze docházely a Petr navrhl, že ho prodáme, rozdělíme peníze a každý půjde svou cestou. Jenže táta nechtěl ani slyšet.

„Tati, chápu tě, ale nemůžeme to táhnout donekonečna. Já mám taky rodinu, děti, hypotéku…“ snažila jsem se mu vysvětlit, ale on jen zavrtěl hlavou. „Vy dva jste mi zbyli. A tenhle dům. To je všechno. Nechci skončit někde v domově důchodců. Tady mám vzpomínky, tady je máma.“

Petr se rozčileně zvedl od stolu. „Tak si tu zůstaň, když ti na nás nezáleží! Já už sem jezdit nebudu. Mám dost svých starostí.“ Práskl dveřmi a já slyšela, jak jeho auto mizí v dešti. Táta se sesunul na židli a poprvé jsem viděla, jak se mu třesou ruce. „Všichni mě opustíte,“ zašeptal.

Ten večer jsem seděla v dětském pokoji, kde jsem kdysi spala s plyšovým medvědem, a přemýšlela, co mám dělat. Můj muž Honza mi volal, že děti jsou nemocné a jestli se vrátím domů. „Potřebuju tě tady, Lucko. Nemůžu všechno zvládat sám,“ zněl unaveně. „Já vím, ale táta… je na tom špatně. Nemůžu ho tu nechat samotného.“

Začala jsem být rozpolcená. Každý den jsem jezdila mezi dvěma domovy – tím, kde jsem vyrůstala, a tím, který jsem si vybudovala s Honzou. Děti byly zmatené, Honza naštvaný. „Tvoje rodina je teď tady, Lucko. Ne u tvýho táty,“ vyčetl mi jednou večer, když jsem přišla pozdě domů a našla ho, jak uspává naši malou Aničku s horečkou. „A co mám dělat? Nechat tátu samotného? On to nezvládne. Petr už s ním nechce mluvit. Já jsem jediná, kdo mu zbyl.“

Začali jsme se hádat. Honza mi vyčítal, že upřednostňuju tátu před vlastní rodinou. Já mu vyčítala, že nemá pochopení. Děti začaly být neklidné, Anička se v noci budila a plakala, že chce, abych byla doma. Táta mi volal každý večer, jestli přijedu, že je mu smutno. Petr mi přestal zvedat telefon.

Jednoho dne jsem přijela k tátovi a našla ho, jak sedí v kuchyni v kabátu, i když bylo uvnitř teplo. „Tati, co blázníš?“ „Byl tu někdo. Slyšel jsem kroky. Myslel jsem, že se vrátila máma.“ Jeho oči byly skelné a já si poprvé připustila, že možná začíná být nemocný. Zavolala jsem jeho lékařce, která mi doporučila, abych zvážila pečovatelskou službu nebo domov pro seniory. Táta o tom nechtěl ani slyšet. „Radši umřu tady, než abych šel do nějakýho ústavu,“ řekl mi tvrdě.

Začala jsem být zoufalá. V práci jsem byla neustále ve stresu, doma jsem se hádala s Honzou, děti byly nešťastné a táta se zhoršoval. Jednou večer, když jsem se vrátila domů, našla jsem Honzu, jak balí kufr. „Jestli to takhle půjde dál, Lucko, tak už to nezvládnu. Potřebuju tě tady. Děti tě potřebují. Musíš si vybrat.“

Sedla jsem si na postel a rozbrečela se. Jak si mám vybrat mezi tátou, který mě vychoval, a vlastní rodinou? Každé rozhodnutí vypadalo jako zrada. Když jsem to řekla tátovi, jen se na mě smutně podíval. „Já už jsem starý, Lucko. Ty máš svůj život. Nechci ti ho kazit.“

Ale já jsem nedokázala nechat tátu samotného. Začala jsem hledat kompromisy – pečovatelskou službu, která by mu pomáhala, snažila jsem se trávit víc času doma, ale bylo to jako lepit rozbitou vázu. Petr mi napsal, že už se o nic starat nebude, že má dost svých problémů. Táta se uzavíral do sebe, Honza byl čím dál víc odtažitý. Děti začaly mít problémy ve škole.

Jednoho dne mi volali ze školy, že Anička měla záchvat úzkosti. Seděla jsem v ředitelně a cítila, jak se mi hroutí svět. „Paní Nováková, vaše dcera potřebuje stabilitu. Je na vás moc fixovaná a teď je zmatená,“ řekla mi školní psycholožka. V tu chvíli jsem si uvědomila, že už nemůžu dál žít mezi dvěma světy.

Večer jsem si sedla s Honzou a poprvé po dlouhé době jsme spolu mluvili otevřeně. „Já tě chápu, Lucko. Ale nemůžeš zachránit všechny. Musíš myslet i na sebe a na děti.“

Dlouho jsem přemýšlela. Nakonec jsem tátovi navrhla, že mu najdu pečovatelku, která mu bude pomáhat, a že za ním budu jezdit každý víkend. Nejdřív byl naštvaný, ale pak pochopil, že už to sama nezvládnu. Petr se už neozval. Dům zůstal tátovi, ale už to nebyl ten domov, jaký jsem znala.

Někdy v noci přemýšlím, jestli jsem udělala správně. Jestli jsem nezradila tátu, nebo naopak vlastní děti. Jestli je možné být dobrou dcerou i matkou zároveň. Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec v takové situaci rozhodnout správně?