Manžel mě nutí vyhodit vlastní mámu z domu: „Společné bydlení s tvojí mámou už dál nejde“

„Viviane, už to takhle dál nejde!“ Michaelův hlas se rozléhal kuchyní, zatímco jsem se snažila v klidu nakrájet cibuli na guláš. Ruce se mi třásly a slzy, které mi stékaly po tvářích, nebyly jen z cibule. „Michaeli, prosím tě, ne teď. Máma tě slyší,“ zašeptala jsem a nervózně se ohlédla ke dveřím, za kterými se ozývalo tiché šustění novin. Věděla jsem, že máma všechno slyší. Vždycky všechno slyšela.

Když jsme se s Michaelem po vysoké rozhodli, že začneme společný život, neměli jsme peníze na vlastní byt. Michaelovi rodiče bydleli v paneláku na druhém konci Prahy a já jsem měla po tátovi malý rodinný domek v Hostivaři. Máma tam zůstala sama, a tak bylo logické, že se nastěhujeme k ní. Ze začátku to vypadalo jako ideální řešení. Máma byla ráda, že nejsem sama, a Michael se tvářil, že mu to nevadí. Ale už po pár týdnech jsem cítila, jak se mezi nimi napětí dalo krájet.

„Viviane, já už to fakt nedávám. Tvoje máma mi pořád leze do věcí. Včera mi přerovnala ponožky v šuplíku! A dneska mi řekla, že neumím pořádně utřít stůl. To je normální?“ Michael se opřel o linku a upřeně na mě hleděl. „Michaeli, je to její dům. Je zvyklá mít všechno po svém. Prosím, zkus to ještě chvíli vydržet. Snažím se najít práci, abychom mohli jít do podnájmu.“

Michael si odfrkl. „Já mám práci, Viviane. Ty jsi ta, co je pořád doma. Možná kdybys nebyla tak závislá na mámě, už bychom dávno byli pryč.“ Ta slova mě bodla do srdce. Věděla jsem, že má pravdu – po tátově smrti jsem se na mámu upnula víc, než bych měla. Ale copak je to tak špatné? Vždyť je to moje máma!

Večer jsem seděla v obýváku a dívala se na mámu, jak plete ponožky pro vnoučata, která možná nikdy nebude mít. „Mami, vadí ti, že tu s námi Michael bydlí?“ zeptala jsem se opatrně. Máma se na mě podívala přes brýle. „Viviane, já jsem ráda, že tu nejsem sama. Ale vím, že Michaelovi to není po chuti. Snažím se mu neplést do života, ale je to těžké. Je to můj dům, moje pravidla. Ale chápu, že vy mladí chcete svoje soukromí.“

Další dny byly jako na houpačce. Michael byl čím dál podrážděnější, máma čím dál tišší. Já jsem se snažila být mostem mezi nimi, ale místo toho jsem se cítila, jako bych se rozpadala na kusy. Jednoho večera, když jsem se vrátila z pohovoru, našla jsem Michaela sedět v kuchyni s kufrem u nohou. „Viviane, rozhodni se. Buď půjdeme spolu pryč, nebo tu zůstaneš s mámou. Já už tohle nedám.“

Srdce mi bušilo až v krku. „Michaeli, nemůžu mámu jen tak vyhodit. Je to její dům! Kam by šla?“ Michael se na mě podíval s tvrdým výrazem. „To je mi líto, ale já už tohle fakt nezvládám. Buď půjdeme do podnájmu, nebo končím.“

Zůstala jsem stát v kuchyni, neschopná pohybu. Máma přišla tiše ke mně a pohladila mě po vlasech. „Viviane, já to zvládnu. Jsem stará, ale ne neschopná. Najdu si něco malého, třeba u tety Aleny v Libni. Ty si žij svůj život.“

„Mami, to nemůžeš! To je nespravedlivé. Vždyť je to tvůj domov!“ Máma se usmála, ale v očích měla slzy. „Děti mají jít vlastní cestou. Já už jsem si tu svoji prošla.“

Další dny jsem byla jako tělo bez duše. Michael byl odhodlaný, máma smířená. Jen já jsem nevěděla, co dělat. V noci jsem nemohla spát, převalovala jsem se a přemýšlela, jestli mám právo nutit mámu, aby opustila svůj domov. Ale zároveň jsem věděla, že pokud to neudělám, ztratím Michaela. Byla jsem rozpolcená mezi dvěma světy, které se navzájem vylučovaly.

Jednoho rána jsem se rozhodla. Sedla jsem si s mámou ke stolu a řekla jí, že ji nikdy nevyhodím. „Mami, tohle je tvůj domov. Pokud Michael odejde, bude to jeho rozhodnutí. Já tě neopustím.“ Máma mě objala a poprvé po dlouhé době jsem cítila, že jsem udělala správnou věc.

Michael si sbalil věci a odešel. Neohlédl se. Zůstala jsem s mámou v tichém domě, ale poprvé jsem cítila klid. Možná jsem přišla o lásku, ale neztratila jsem samu sebe.

Někdy v noci přemýšlím, jestli jsem udělala správně. Měla jsem dát přednost manželovi, nebo mámě? Co byste udělali vy na mém místě? Je možné mít obojí, nebo musíme vždycky někoho ztratit?