Mami, proč už nevstáváš?

„Mami, proč už nevstáváš?“ ozvalo se zpoza dveří mé ložnice. Bylo šest ráno, venku ještě tma, a já cítila, jak mi v hlavě buší bolest, která mi připomínala včerejší večer. Snažila jsem se zvednout, ale tělo mě neposlouchalo. Všechno se mi rozmazávalo před očima, a v tu chvíli jsem si uvědomila, že moje dcera Anička stojí na prahu a dívá se na mě s obavami, které by žádné šestileté dítě nemělo znát.

„Mami, vstávej, musíme do školky,“ šeptala a třásla se zimou. V bytě na Žižkově bylo chladno, topení už druhý den nefungovalo, protože jsem zapomněla zaplatit zálohu. Všechno se mi v poslední době sypalo pod rukama. Práce v kanceláři mě vyčerpávala, šéfová byla čím dál protivnější a já jsem večer utíkala k vínu, abych aspoň na chvíli zapomněla na tu tíhu, která mě dusila.

„Ještě chvilku, Aničko, běž si pustit pohádku,“ zamumlala jsem a otočila se na druhý bok. Slyšela jsem, jak se její malé nohy šourají po parketách, jak si sama nalévá mléko do hrníčku, protože ví, že na mě se ráno nedá spolehnout. Věděla jsem, že je to špatně, ale nedokázala jsem se z toho kruhu vymanit.

Ten den jsem do práce přišla pozdě. Šéfová, paní Novotná, mě sjela pohledem a řekla: „Zase pozdě, Lenko. Takhle to dál nejde. Máte poslední varování.“ Sklopila jsem oči a v duchu si slíbila, že dnes už pít nebudu. Ale když jsem večer přišla domů a viděla, jak Anička sedí sama u stolu s rozkresleným obrázkem a prázdným talířem, pocítila jsem takovou vinu, že jsem si nalila skleničku. Jen jednu, říkala jsem si. Jenže u jedné nikdy nezůstalo.

Začaly se dít zvláštní věci. Anička byla čím dál uzavřenější, ve školce si stěžovala, že máma pořád spí, a paní učitelka mi jednoho dne zavolala: „Paní Lenková, můžeme si promluvit? Vaše dcera je poslední dobou smutná a často si hraje sama. Nechcete si s někým promluvit?“ Odmítla jsem. Přeci nejsem žádná alkoholička, jen mám těžké období, říkala jsem si.

Jednoho večera, když jsem seděla na balkoně a dívala se na světla Prahy, přišel mi e-mail od bývalého manžela. „Lenko, Anička mi říkala, že jsi poslední dobou hodně unavená. Nechceš, abych si ji na pár dní vzal?“ Rozzuřilo mě to. Co si myslí, že nezvládám vlastní dítě? Vždyť on nás opustil, když byla Anička malá, a teď mi bude radit?

Ale pravda byla, že jsem byla na dně. Jednoho rána jsem se opravdu neprobudila. Tedy, probudila, ale až když mě Anička tahala za ruku a plakala: „Mami, proč už nevstáváš?“ Byla jsem v polospánku, těžká od alkoholu, a v tu chvíli jsem si uvědomila, že tohle už není jen špatný den. To je začátek konce.

Ten den přišla sociální pracovnice. Někdo ze sousedů slyšel Aničku plakat na chodbě, když se snažila dostat ke mně do ložnice. „Paní Lenková, musíme si promluvit. Vaše dcera je v ohrožení. Pokud se situace nezlepší, budeme muset zvážit další kroky.“ Seděla jsem na gauči, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Jak jsem to mohla dopustit?

Začala jsem chodit na terapie. Nejdřív jsem si myslela, že to zvládnu sama, ale pak jsem pochopila, že bez pomoci to nepůjde. Anička byla u otce, já jsem zůstala sama v prázdném bytě, kde mi ticho připadalo hlasitější než kdy dřív. Každý den jsem si psala do deníku: „Dnes jsem nepila.“ Někdy jsem to vydržela, jindy ne. Ale snažila jsem se.

Jednou večer mi Anička zavolala: „Mami, kdy už si pro mě přijdeš?“ Její hlas byl tichý, nejistý. „Brzy, zlatíčko, jen co budu zase zdravá.“ Slíbila jsem jí to, i když jsem sama nevěděla, jestli to dokážu.

Moje máma mi volala každý den. „Lenko, musíš bojovat. Kvůli Aničce, kvůli sobě. Všichni děláme chyby, ale nesmíš se vzdát.“ Někdy jsem jí to vyčítala – vždyť ona sama mě nikdy nepodržela, když jsem byla malá. Ale teď jsem pochopila, že jsme všechny ženy v naší rodině bojovaly s démony, o kterých se nemluvilo.

Po třech měsících jsem dostala Aničku zpátky. Byla opatrná, dívala se na mě jinak, jako by čekala, kdy zase přijde ta stará máma, která spí celé dny a večer pláče v kuchyni. Snažila jsem se jí ukázat, že jsem jiná. Chodily jsme spolu na hřiště, pekly bábovku, smály se. Ale někdy, když jsem ji večer ukládala, se mě zeptala: „Mami, už zase nebudeš spát celý den?“ A já jí slíbila, že ne. Ale v hloubi duše jsem věděla, že to není tak jednoduché.

Jednou jsme šly po ulici a potkaly paní Novotnou. „Lenko, vypadáte lépe. Držím vám palce.“ Usmála jsem se, ale v očích mě pálily slzy. Věděla jsem, že mě všichni soudí, že sousedé šeptají, že jsem ta, co málem přišla o dítě. Ale já jsem bojovala. Každý den.

Někdy si říkám, jestli jsem mohla něco udělat jinak. Jestli kdybych dřív požádala o pomoc, nemusela Anička prožít tolik strachu. Ale pak se podívám na její úsměv a vím, že teď už to zvládneme. Možná nebudeme nikdy dokonalá rodina, ale jsme spolu.

A tak se ptám vás, ostatní mámy a tátové: Myslíte, že se dá úplně odpustit sám sobě? A jak dlouho trvá, než vám vaše dítě zase začne věřit?