„Máma už třetí den spí“: Příběh sedmileté hrdinky z malé středočeské vesnice, která bojovala o život svých dvojčat

„Terezo, vstávej, už je ráno!“ ozývalo se mi v hlavě, ale tentokrát to nebyl hlas mámy, který mě budil. Bylo ticho, až na tiché škytnutí a pláč mých malých brášků, Davida a Tomáše. Otevřela jsem oči a podívala se na hodiny na stěně – byly skoro devět. Máma nikdy nespala tak dlouho. Vyběhla jsem z postele, bosýma nohama přeběhla studenou podlahu a otevřela dveře do ložnice. Máma ležela na boku, tvář zabořenou do polštáře, a dýchala tak tiše, že jsem se musela naklonit blíž, abych slyšela, jestli vůbec dýchá. „Mami?“ zašeptala jsem a zatřásla jí ramenem. Nic. Jen tiché zamručení, jako by byla někde daleko.

Bráškové v postýlce už křičeli. Vzala jsem jednoho do náruče, druhého jsem pohladila po vláskách. „Nebojte, Terezka je tady,“ šeptala jsem, i když jsem sama měla v krku knedlík. V kuchyni jsem našla jen zbytek chleba a trochu mléka. Snažila jsem se udělat kaši, jak mě máma učila, ale mléko bylo už skoro kyselé. Dala jsem jim aspoň trochu, aby neplakali. Sama jsem nejedla nic.

Druhý den byl ještě horší. Máma pořád spala. Zkoušela jsem jí přinést vodu, hladila ji po vlasech, šeptala jí do ucha, že ji máme rádi, ať se probudí. Nic. Telefon jsme doma neměli, nejbližší sousedi byli až za lesem, a já se bála odejít od brášků. Venku pršelo, bylo sychravo, a já se cítila tak sama, jako nikdy předtím. Vzpomněla jsem si, jak mi máma říkala, že když je nejhůř, mám se modlit. Sedla jsem si na zem vedle postýlky a šeptala Otčenáš, i když jsem nevěděla, jestli to pomůže.

Třetí den už jsem byla zoufalá. Bráškové byli slabí, skoro neplakali, jen tiše kňourali. Máma byla pořád stejně bledá, rty měla suché, a já jsem měla strach, že už se nikdy neprobudí. Rozhodla jsem se, že musím něco udělat. Oblékla jsem si mámin starý svetr, vzala brášky do kočárku a vyrazila do deště k sousedům. Cesta byla blátivá, kočárek se zasekával v kalužích, ale já jsem šla dál, i když mi tekly slzy po tvářích.

Když jsem konečně dorazila k chalupě paní Novotné, byla jsem promočená až na kost. „Terezko, co se stalo?“ vyběhla ke mně sousedka, když mě uviděla. „Máma spí už tři dny a nebudí se, bráškové mají hlad,“ vyhrkla jsem a rozbrečela se naplno. Paní Novotná mě objala, vzala brášky dovnitř a hned volala doktora. Všechno se rozběhlo hrozně rychle – přijela sanitka, sousedé se seběhli, někdo mě zabalil do deky, někdo mi dal čaj. Všichni se ptali, jak dlouho to trvá, co máma pila, jestli něco nebrala. Já jen krčila rameny a pořád dokola říkala, že máma jen spí a nechce se probudit.

Máma skončila v nemocnici. Prý to byla těžká deprese, vyčerpání, možná i nějaké léky, které zapomněla schovat. Bráškové byli pár dní v nemocnici se mnou, protože byli slabí a podvyživení. Já jsem pořád čekala, kdy se máma vrátí. Každý den jsem se ptala sestřiček, jestli už je lepší, jestli už se probudila. Nikdo mi nechtěl říct pravdu, jen mě hladili po vlasech a říkali, že všechno bude dobré.

Táta s námi nebyl, odešel už dávno za jinou ženou do Prahy. Babička bydlela daleko, a tak jsme byli většinou sami. Máma se snažila, ale byla unavená, často plakala večer v kuchyni, když si myslela, že spím. Teď jsem to všechno chápala – byla na všechno sama, nikdo jí nepomáhal, a já jsem byla ještě dítě. Ale v těch třech dnech jsem musela být dospělá. Musela jsem se postarat o brášky, rozhodnout se, co dělat, a nebát se požádat o pomoc.

Když se máma po týdnu vrátila domů, byla jiná. Slabá, tichá, ale objala mě tak pevně, že jsem skoro nemohla dýchat. „Promiň, Terezko,“ šeptala, „že jsem tě nechala samotnou.“ Já jsem jí odpustila, ale nikdy jsem nezapomněla. Od té doby jsem se bála, že se to stane znovu. Každou noc jsem poslouchala, jestli máma dýchá, jestli je v kuchyni světlo. Bráškové rostli, byli zdraví, ale já jsem byla pořád napůl dítě a napůl dospělá.

Ve škole se mi smáli, že jsem divná, že pořád myslím na to, co bude doma. Kamarádky mě nechápaly, učitelka mi jednou řekla, že jsem moc vážná na svůj věk. Ale já jsem věděla, že když přijde krize, musím být silná. Máma se časem zlepšila, začala chodit na terapie, babička nám začala víc pomáhat. Ale ta zkušenost mě změnila navždy.

Někdy si říkám, jestli jsem mohla udělat něco jinak. Kdybych šla pro pomoc dřív, kdybych byla statečnější, možná by máma netrpěla tak dlouho. Ale byla jsem jen dítě. Dnes už vím, že i děti mohou být hrdiny, když jde do tuhého. Ale taky vím, že žádné dítě by nemělo být na všechno samo.

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte, že jsem mohla udělat víc, nebo jsem udělala, co bylo v mých silách?