Máma pomáhala mé bývalé ženě, ale mojí současné ne – a teď mě to dohání

„Mami, prosím tě, aspoň na pár týdnů. Nechci, aby Lucie musela spát v autě,“ šeptám a cítím, jak se mi třesou ruce. Máma stojí u linky, zády ke mně, a krájí cibuli. „Tomáši, už jsem ti to řekla. Tohle není hotel. A hlavně – měl jsi myslet dřív.“ Její hlas je tvrdý, neústupný, a já vím, že tentokrát to myslí vážně.

Před pár lety by to bylo jiné. Když jsem se rozváděl s Janou, máma byla první, kdo jí nabídl střechu nad hlavou. „Janičko, pojď k nám, Tomáš se zbláznil, ale ty a malá potřebujete klid,“ říkala tehdy. A já? Já jsem byl naštvaný, uražený, že se staví na její stranu. Ale teď bych za takovou podporu dal cokoliv.

Lucie sedí v autě před domem a já vidím, jak si utírá slzy. Všechno to začalo, když jsem přišel o práci. Pracoval jsem jako obchodní zástupce v Brně, ale firma zkrachovala. Lucie je zdravotní sestra, ale její plat sotva stačí na nájem. Když nám přišel dopis o vystěhování, myslel jsem, že se zhroutím. A tak jsem poprosil mámu, jestli bychom na čas nemohli k ní.

„Proč jsi Janě pomáhala a nám ne?“ vyhrkne ze mě najednou. Máma se otočí, v očích má slzy, ale její výraz je tvrdý. „Protože Jana byla sama s dítětem. Ty jsi jí nechal na krku všechno – alimenty, byt, dluhy. A teď chceš, abych ti pomáhala? Tomáši, kdy jsi naposledy zaplatil alimenty?“

Ztichnu. Vím, že má pravdu. Po rozvodu jsem platil, jak jsem měl, ale pak přišla Lucie, nová práce, nové starosti… a já začal posílat míň. Jana mi psala, prosila mě, ale já to vždycky nějak zamluvil. „Nemám teď peníze, Jano, promiň,“ psal jsem jí. A teď sklízím, co jsem zasel.

Lucie mezitím vystoupí z auta a přijde ke dveřím. „Tomáši, co budeme dělat?“ šeptá. Máma ji slyší a její tvář na chvíli změkne. „Lucie, pojď dál. Dám vám čaj. Ale zůstat tu nemůžete. Musíte si to vyřešit sami.“

Sedíme u stolu, ticho je husté jako deka. Lucie se dívá do hrnku, já na mámu. „Mami, já vím, že jsem to zkazil. Ale Lucie za nic nemůže. Prosím tě…“ Máma se na mě podívá a v očích má smutek i vztek. „Tomáši, já už nemůžu pořád zachraňovat tvoje chyby. Kdyby sis plnil povinnosti k Janě a malé, možná bys teď nebyl v takové situaci. Ale ty jsi utekl před odpovědností. A teď chceš, abych to zase řešila já?“

Vzpomínám si na všechny ty hádky s Janou. Jak mi vyčítala, že se nestarám o dceru, že jsem pořád v práci nebo s kamarády. Jak jsem jí říkal, že přehání, že to zvládne sama. A pak jsem odešel. Myslel jsem, že začnu znovu s Lucií, že všechno bude lepší. Ale staré chyby se vracejí.

„Mami, já už fakt nevím, co mám dělat. Nemáme kam jít. Lucie je těhotná…“ To poslední řeknu skoro neslyšně. Máma ztuhne. „Těhotná?“ Lucie přikývne a rozpláče se. Máma si sedne naproti nám a chvíli mlčí. „Tomáši, tohle je vážné. Ale pořád platí – musíš si to vyřešit sám. Zavolej Janě. Zeptej se jí, jestli ti může pomoct. Možná ti odpustí víc než já.“

Cítím se jako největší zbabělec na světě. Vytahuju mobil a volám Janě. Zvedne to po třetím zazvonění. „Co chceš?“ její hlas je unavený. „Jano, promiň… Já vím, že jsem ti ublížil. Potřebuju pomoct. Nemáme kde být…“

Na druhém konci je ticho. Pak Jana řekne: „Víš co, Tomáši? Já ti pomůžu. Ale jen kvůli malé. Přijďte na noc, ale zítra si něco najděte.“

Položím telefon a cítím, jak se mi chce brečet. Máma mě pohladí po ruce. „Vidíš? Kdybys byl k Janě fér, možná bys teď měl kam jít i beze mě.“

Odcházíme s Lucií zpátky do auta. Venku prší. Lucie mě obejme a šeptá: „Zvládneme to?“ Nevím. Opravdu nevím.

Kdy jsem se vlastně stal člověkem, který utíká před odpovědností? A dá se to ještě napravit? Co byste udělali na mém místě vy?