Léto, které všechno změnilo: Rodinné drama u Máchova jezera

„Proč jsi zase všechno nechala na mně?“ vyhrkla jsem na manžela Petra, sotva jsme dorazili do chaty u Máchova jezera. Kufry ještě ani nebyly vybalené a já už cítila, jak se mi v hrudi hromadí napětí. Tchyně Jana stála ve dveřích s úsměvem, který jsem znala až příliš dobře – ten úsměv, co říká: ‚Já vím všechno nejlíp.‘

„Klid, Jitko,“ zašeptal Petr, „je to jen týden.“

Jen týden. Jen týden s Janou, která mi loni vyčetla, že neumím správně vařit bramborový salát, a s Petrovým bratrem Martinem, který se rád napije a pak začne rozebírat politiku. Jen týden s dětmi, které se budou hádat o nafukovací lehátko a večer brečet, že chtějí domů. Jen týden, kdy budu muset znovu zapomenout na sebe.

Jana nás přivítala objímáním a hned začala rozdávat úkoly. „Petře, můžeš mi pomoct s grilem? Jitko, ty bys mohla připravit brambory na salát.“ Zamrkala jsem. Opravdu? Hned první večer?

„Mami,“ ozvala jsem se nejistě, „myslela jsem, že letos bychom si mohli rozdělit práci jinak. Třeba podle toho, kdo co rád dělá.“

Jana se na mě podívala pohledem, který by dokázal zmrazit i vodu v jezeře. „Ale vždyť ty děláš ten salát nejlíp, Jitko.“

Petr se tvářil provinile a radši odešel za bratrem. Zůstala jsem v kuchyni sama a krájela brambory s pocitem, že se nic nezměnilo.

Dny plynuly v podobném duchu. Každý měl svou roli: Jana byla generál, Martin bavič, Petr tichý prostředník a já… já byla ta, co všechno zvládne a ještě se usměje. Jenže letos už jsem se neusmívala. Večer jsem seděla na molu a dívala se na hladinu jezera. V hlavě mi běžely všechny ty drobné křivdy – jak Jana opravovala můj způsob věšení prádla, jak Martin zesměšňoval mé názory před dětmi, jak Petr mlčel.

Jednoho večera přišla Jana za mnou. „Jitko, proč jsi poslední dny taková odtažitá?“

Nadechla jsem se. „Protože mám pocit, že tu nemám žádné slovo. Že tu nejsem vítaná taková, jaká jsem.“

Jana se zamračila. „Ale vždyť tě máme rádi! Jen… prostě máme rádi věci po svém.“

„A co když já už nechci všechno dělat po vašem?“ vyhrkla jsem.

V tu chvíli přišel Petr. „Co se děje?“

„Nic,“ řekla Jana rychle a odešla do chaty.

Petr si sedl vedle mě. „Jitko, já vím, že to není jednoduché. Ale je to moje rodina…“

„A já?“ zeptala jsem se tiše.

Petr mlčel. V tu chvíli jsem pochopila, že pokud něco nezměním já sama, nezmění se nic.

Další den ráno jsem odmítla vařit snídani. Místo toho jsem vzala děti a šli jsme na výlet do lesa. Bez vysvětlování, bez omluvy. Když jsme se vrátili, Jana byla uražená a Petr nervózní.

Večer u ohně to bouchlo. Martin měl už dost vypito a začal rýpat: „Jitka je poslední dobou nějaká emancipovaná.“

„A co když jo?“ řekla jsem nahlas. „Co když už nechci být jen ta hodná snacha? Co když mám taky právo na svůj názor a svůj klid?“

Všichni ztichli. Jana se rozplakala a odešla do chaty. Petr mě vzal za ruku a poprvé za celý týden řekl: „Promiň.“

Seděla jsem tam dlouho do noci a přemýšlela o tom, proč je tak těžké říct si o respekt i v rodině. Proč máme pocit, že musíme pořád něco dokazovat? A jestli vůbec někdy najdu odvahu být sama sebou i před těmi nejbližšími.

Možná tohle léto opravdu všechno změnilo. Ale změnila jsem se hlavně já.

Co myslíte – dá se v české rodině opravdu nastavit hranice? Nebo jsme odsouzeni pořád hrát stejné role?