Klepání na dveře: Slzy tchyně a zrada, která neodchází

„Otevři, prosím tě, otevři!“ ozývalo se zoufalé klepání na dveře, které mě vytrhlo z polospánku. Byla hluboká noc a v paneláku na Jižním Městě bylo ticho jako v hrobě. Srdce mi bušilo až v krku, když jsem se šourala ke dveřím. Za nimi stála Naděžda, Martinova matka, celá rozcuchaná, s očima opuchlýma od pláče.

„Veroniko, já už nemůžu…“ vzlykla a téměř se mi zhroutila do náruče. V tu chvíli jsem cítila jen únavu a vztek – proč zrovna teď? Proč vždycky já? Ale pustila jsem ji dovnitř. V kuchyni jsem jí nalila čaj a čekala, až se uklidní.

„On… on mi to řekl,“ začala mezi vzlyky. „Martin mi řekl pravdu.“

Ztuhla jsem. Pravdu? Kterou pravdu? V hlavě mi vířily všechny možné scénáře, ale ten nejhorší mě napadl až později.

Můj život s Martinem nikdy nebyl jednoduchý. Po svatbě jsme roky bojovali s neplodností. Každý měsíc nové naděje, každý měsíc nové zklamání. Lékaři, hormony, slzy a hádky. Martin byl čím dál uzavřenější, já čím dál zoufalejší. Když už jsem to chtěla vzdát, stalo se to – otěhotněla jsem. Dvojčata! Tomášek a Klárka byli naše malé zázraky. Myslela jsem, že teď už bude všechno dobré.

Jenže nebylo. Martin byl pořád odtažitý, často chodil domů pozdě, někdy ani nepřišel. Vymlouval se na práci v nemocnici – byl sanitářem na Bulovce – ale já věděla své. Začala jsem ho podezřívat z nevěry, ale nikdy jsem nenašla důkaz.

A pak přišel ten večer s Naděždou.

„Co ti řekl?“ zeptala jsem se tiše.

Naděžda si otřela oči do rukávu svetru. „Řekl mi… že ty děti nejsou jeho.“

V tu chvíli se mi zatočila hlava. „To není pravda!“ vykřikla jsem automaticky, ale v hrudi mě pálil strach. Vždyť jsme byli na umělém oplodnění…

Naděžda se na mě podívala s bolestí v očích. „On říká, že jsi ho podvedla. Že jsi měla poměr s někým jiným.“

„To není pravda!“ zopakovala jsem tvrdohlavě, ale v hlavě mi běžely vzpomínky na jednu jedinou noc před třemi lety. Byla jsem zoufalá, opilá po hádce s Martinem a skončila jsem v náručí svého bývalého přítele Pavla. Nikdy jsem to nikomu neřekla. Nikdy.

„Veroniko…“ Naděžda mě chytla za ruku. „Já tě mám ráda jako dceru. Ale Martin je úplně na dně.“

V tu chvíli se otevřely dveře bytu a dovnitř vešel Martin. Zastavil se ve dveřích kuchyně a jeho pohled byl ledový.

„Tak co? Už jsi jí to řekla?“ obrátil se k matce.

„Martine…“ začala Naděžda prosebně.

„Nech toho! Chci slyšet pravdu od Veroniky!“

Zhluboka jsem se nadechla a podívala se mu do očí. „Ano, jednou jsem tě podvedla. Bylo to dávno, byla jsem zoufalá… Ale děti jsou tvoje! Byli jsme přece na IVF!“

Martin se rozesmál – hořce, bez radosti. „A co když nejsou? Co když jsi byla těhotná už předtím?“

Slova visela ve vzduchu jako jedovatý plyn. Naděžda plakala, já brečela taky a Martin odešel do ložnice zabouchl za sebou dveře.

Další týdny byly peklo. Martin mě ignoroval, s dětmi skoro nemluvil. Naděžda mi volala každý den a prosila mě, abych rodinu zachránila. Ale jak? Jak mám zachránit něco, co je rozbité na tisíc kousků?

Jednoho dne přišel Martin domů dřív než obvykle a v ruce držel obálku.

„Udělám test otcovství,“ oznámil chladně.

Srdce mi spadlo až do žaludku. Souhlasila jsem – co jiného mi zbývalo? Čekání na výsledky bylo nekonečné. Každý den jsem sledovala Tomáška a Klárku a hledala v jejich tvářích stopy po Martinovi i po Pavlovi.

Když přišly výsledky, seděli jsme všichni tři v kuchyni – já, Martin a Naděžda.

Martin otevřel obálku a četl nahlas: „Otcovství potvrzeno.“

Naděžda vydechla úlevou a objala mě. Já brečela štěstím i úlevou zároveň.

Ale Martin jen seděl a díval se do stolu.

„To nic nemění,“ řekl tiše. „Zradila jsi mě.“

A odešel.

Dnes je to rok od té noci. S dětmi žijeme sami, Naděžda nám pomáhá jak může. Martin platí alimenty a občas přijde na návštěvu, ale nikdy už jsme spolu nemluvili jako dřív.

Každou noc si kladu otázku: Je možné odpustit zradu? Nebo některé rány nikdy nezmizí?

Co byste udělali vy na mém místě? Je lepší žít s pravdou, i když bolí?