Když všechno zmizí: Vyznání opuštěné ženy

„To snad není pravda…“ šeptám do ticha, když klíčem odemykám dveře našeho bytu na pražském Žižkově. Všude je ticho, až mě z toho mrazí. Ještě před měsícem tu voněla káva, smáli jsme se s Petrem, hádali se o hlouposti, plánovali dovolenou na Šumavě. Teď slyším jen ozvěnu vlastních kroků a v nose mě štípe pach prázdnoty.

„Petře?“ zavolám do bytu, i když vím, že je to zbytečné. Všechno jeho zmizelo. Jeho bunda, jeho boty, dokonce i jeho oblíbený hrnek s nápisem „Neotravuj, dokud nedopiju kafe“. V lednici zůstala jen prošlá jogurtová přesnídávka a na stole leží papírek. Třese se mi ruka, když ho beru do dlaně.

„Martino, promiň. Nezvládl jsem to. Potřebuju začít znovu. Petr.“

To je všechno. Žádné vysvětlení, žádná omluva, žádné „jak se cítíš po té operaci?“. Jen pár slov, která mě bodnou do srdce víc než všechny bolesti, které jsem za poslední týdny zažila.

Sedám si na pohovku, která je teď najednou dvakrát větší a studenější. V hlavě mi běží poslední týdny jako rozbitý film. Ta únava, když jsem nemohla dýchat, Petrův ustaraný pohled, když mě vezli sanitkou na Bulovku. „Neboj, všechno bude dobrý,“ šeptal mi tehdy do vlasů. Věřila jsem mu. Věřila jsem, že mě podrží.

Ale když jsem se po operaci probudila, byl tam jen jednou. Přinesl mi pomerančový džus a knížku, kterou jsem stejně neměla sílu číst. Pak už jen zprávy: „Promiň, mám moc práce.“ „Dneska to nestíhám.“ „Zítra určitě přijdu.“ Zítra nikdy nepřišlo.

Z nemocnice mě propustili dřív, než jsem čekala. „Máte doma někoho, kdo se o vás postará?“ ptala se mě sestřička. „Ano,“ zalhala jsem, protože jsem nechtěla vypadat slabě. Protože jsem pořád doufala, že Petr přijde.

A teď tu sedím, v prázdném bytě, kde se ozývá jen tikot hodin. Telefon mlčí. Máma mi volala naposledy před týdnem, když jsem jí řekla, že mě pustí domů. „To je dobře, Marti. Petr se o tebe postará, viď?“ Smála jsem se tehdy do telefonu, abych ji uklidnila.

Zvedám telefon a procházím zprávy. Kamarádky mi psaly, když jsem byla v nemocnici. „Drž se, Marti!“ „Ozvi se, až budeš doma.“ Ale teď, když jsem opravdu doma, nevím, co bych jim řekla. Že jsem zůstala sama? Že mě Petr opustil, když jsem byla nejzranitelnější?

Zvedám se a jdu do ložnice. Je tam prázdno. Na jeho straně postele je jen otisk polštáře. V šuplíku najdu jeho starý svetr. Přitisknu si ho k obličeji a rozbrečím se. Slzy mi stékají po tvářích a já se poprvé po dlouhé době nebojím brečet nahlas. Nikdo mě neuslyší.

Dny se vlečou. Snažím se vstát, najíst se, pustit si televizi. Všechno je těžké. V noci nemůžu spát, přemýšlím, kde je Petr, s kým je, jestli na mě ještě někdy pomyslí. V hlavě mi zní jeho slova: „Nezvládl jsem to.“ Co přesně nezvládl? Moji nemoc? Moji slabost? Nebo už mě prostě nemiloval?

Jednoho rána mi volá máma. „Marti, jak se máš?“ ptá se a já slyším, jak se snaží znít vesele. „Dobře, mami,“ zalžu znovu. „Petr je v práci, ale zvládám to.“ Nechci ji zklamat. Nechci, aby věděla, jak moc mě to bolí.

Ale pak už to nevydržím. „Mami, Petr odešel,“ vyhrknu a hlas se mi zlomí. Na druhém konci je ticho. „Cože? To nemyslíš vážně…“ slyším její šok. „Proč? Vždyť jste byli tak šťastní…“

„Nevím, mami. Prostě odešel. Nechal mi jen vzkaz.“

Máma přijede ještě ten den. Přiveze mi polévku, uklidí kuchyň, obejme mě. „To bude dobrý, Marti. Jsi silná holka. Petr za to nestál.“ Ale já vím, že to není tak jednoduché. Všichni říkají, že čas všechno zahojí, ale co když ne? Co když už nikdy nebudu šťastná?

Začínám chodit na procházky. Sedím v parku na lavičce a pozoruju lidi kolem. Mladé páry, maminky s dětmi, důchodce, co krmí holuby. Připadám si neviditelná. Jako bych byla průhledná.

Jednou potkám sousedku, paní Novotnou. „Martino, dlouho jsem vás neviděla! Jak se máte?“ ptá se upřímně. Chvíli váhám, ale pak jí řeknu pravdu. „Petr mě opustil. Byla jsem v nemocnici a když jsem se vrátila, byl pryč.“

Paní Novotná mě obejme. „To je hrozné, zlatíčko. Ale víte co? Můj muž mě taky opustil, když jsem byla těhotná. Myslela jsem, že to nepřežiju. Ale přežila jsem. A vy taky přežijete. Uvidíte.“

Její slova mi dávají naději. Možná to opravdu zvládnu. Možná nejsem jediná, kdo zažil bolest a zklamání. Možná jednou přijde den, kdy se zase usměju.

Začínám psát deník. Každý večer si zapisuju, co jsem zvládla. „Dneska jsem uvařila večeři.“ „Dneska jsem se šla projít.“ „Dneska jsem se nesesypala.“ Jsou to malé krůčky, ale pro mě znamenají všechno.

Jednoho dne mi zavolá kamarádka Jana. „Marti, pojď na kafe. Už tě chci vidět!“ Váhám, ale nakonec souhlasím. Sedíme spolu v kavárně na Vinohradech, povídáme si o všem možném. Jana mě rozesměje. Poprvé po dlouhé době se cítím normálně.

Začínám si uvědomovat, že život jde dál. Že i když mě Petr zradil, svět se nezastavil. Že mám kolem sebe lidi, kteří mě mají rádi.

Jednoho večera, když sedím na balkoně a dívám se na světla Prahy, přemýšlím, co bude dál. „Možná jsem přišla o všechno, co jsem znala. Ale možná je to šance začít znovu. Najít samu sebe. Naučit se být šťastná i sama.“

A tak se ptám: Je možné najít sílu odpustit tomu, kdo nás zradil? A dá se vůbec začít znovu, když máme pocit, že už nic nemá smysl? Co byste udělali vy na mém místě?