Když vám život shoří pod rukama: Příběh o ztrátě, zoufalství a nečekané naději

„Tati, kdo to je?“ ozval se třesoucí hlas mé dcery Aničky, když se v půl třetí ráno ozvalo dunivé bouchání na dveře našeho bytu v paneláku na Proseku. Srdce mi bušilo až v krku. Věděl jsem, co přijde, ale doufal jsem, že se to ještě dá nějak oddálit. „To nic, Aničko, běž si lehnout,“ zašeptal jsem a snažil se, aby mi hlas nezachvěl. Ale ona už věděla, že lžu. Všichni jsme to věděli.

Za dveřmi stál komorník s dvěma policisty. „Pane Novotný, máte poslední možnost opustit byt. Exekuce je pravomocná.“ Snažil jsem se vyjednávat, prosil jsem, ať mi dají aspoň pár hodin, abych mohl děti připravit. Ale zákon je zákon. Za dvacet minut jsme stáli na chodbě s igelitkami, v pyžamech, a já měl pocit, že jsem selhal jako otec, manžel i člověk.

Moje žena Jana mě obviňovala pohledem, ale neřekla ani slovo. Věděla, že jsem přišel o práci ve stavební firmě kvůli krachu, že jsem se snažil sehnat cokoli, že jsem si půjčil peníze na nájem, abychom měli kde bydlet. Ale dluhy rostly rychleji než moje naděje. Děti plakaly, Jana mlčela a já měl chuť utéct. Jenže kam?

První noc jsme strávili u mé matky v Libni. Byt 1+kk, kde už žila moje sestra s malým synem. Osm lidí na dvaceti metrech čtverečních. Jana se na mě dívala, jako bych byl cizí. „Tohle jsi nám udělal ty,“ řekla tiše, když jsme leželi na rozkládacím gauči. „Měl jsi říct dřív, že je to tak vážné.“ Neměl jsem sílu odpovědět.

Další týdny byly jako zlý sen. Chodil jsem po úřadech, hledal práci, ale všude mě odmítali. „Máte exekuci? To je problém, pane Novotný.“ V očích úřednic jsem byl jen další ztroskotanec. Děti začaly být uzavřené, Anička přestala mluvit, Honzík se počůrával ze stresu. Jana mi řekla, že odchází k rodičům do Plzně. „Musím myslet na děti. Ty už jim nemáš co nabídnout.“

Zůstal jsem sám. Bez rodiny, bez domova, bez naděje. Spal jsem na nádraží v Holešovicích, občas u kamaráda, který mě ale po týdnu poprosil, ať si najdu něco jiného. „Promiň, Aleši, ale mám taky rodinu.“ Rozuměl jsem mu. Každý má svých starostí dost.

Jednoho dne jsem seděl na lavičce v parku a přemýšlel, jestli má cenu dál žít. V kapse poslední dvacetikoruna, v hlavě prázdno. Najednou si ke mně přisedl starší pán. „Vy jste Aleš Novotný, že jo? Viděl jsem vás na úřadě práce. Taky jsem si tím prošel. Pojďte, dám vám aspoň polívku.“

Jmenoval se pan Karel. Bývalý učitel, který přišel o všechno kvůli dluhům syna. Vzal mě do azylového domu na Žižkově, kde mi dali postel a teplé jídlo. Poprvé po dlouhé době jsem se necítil jako odpad. „Všichni jsme tu něco ztratili,“ řekl mi Karel. „Ale dokud dýcháš, můžeš začít znovu.“

Začal jsem pomáhat v kuchyni, pak jsem dostal brigádu na stavbě. Pomalu jsem splácel dluhy, i když to šlo pomalu. Psali mi děti, Jana mi občas zavolala. „Anička se ptá, kdy tě zase uvidí.“ Srdce mi pukalo, ale věděl jsem, že musím vydržet.

Jednoho dne přišla do azylového domu paní Eva z místního spolku. „Sháníme dobrovolníky na pomoc s úklidem parku. Dostanete stravenky.“ Přihlásil jsem se. Práce to byla těžká, ale měl jsem pocit, že dělám něco užitečného. Lidé z okolí nám nosili jídlo, někdo mi dal starý kabát. Najednou jsem viděl, že i cizí lidé dokážou být laskaví.

Po roce jsem si našel malý podnájem v Hostivaři. Práce na stavbě byla stálá, i když za málo peněz. Děti mě začaly navštěvovat o víkendech. Anička se zase smála, Honzík mi kreslil obrázky. Jana mi řekla, že mě možná nikdy neodpustí, ale že děti potřebují tátu.

Dnes už vím, že dno není konec. Že i když ztratíte všechno, můžete najít něco nového – třeba víru v lidi. Nikdy bych nevěřil, že mi pomůžou úplně cizí lidé. Že mi někdo podá ruku, když už nemůžu dál.

Někdy se ptám: Kolik z nás by dokázalo podat pomocnou ruku člověku, který přišel o všechno? A kolik z nás by mělo odvahu o tu pomoc požádat?