Když už nezbývá síla: Příběh Jany z paneláku na Jižním Městě

„Mami, proč pořád pláčeš?“ ozvalo se z dětského pokoje. Sára, moje osmiletá dcera, stála ve dveřích v pyžamu a v očích měla strach. Rychle jsem si setřela slzy a snažila se nasadit úsměv, ale v hrdle mi uvízl knedlík. „To nic, zlatíčko. Jen jsem unavená.“ Lhala jsem. Byla jsem vyčerpaná, zlomená a bezradná.

Bylo pondělí večer a já ležela v posteli v našem panelákovém bytě na Jižním Městě. Venku hučela tramvaj, v kuchyni kapala voda z kohoutku, ale já slyšela jen vlastní myšlenky. Před týdnem mě opustil Petr – můj muž, otec mých dětí. Odešel za jinou, mladší. Prý už mě nemiluje. Prý potřebuje nový začátek. Nechal mi tu dvě děti, dluhy a prázdnotu.

Ještě před měsícem jsem měla práci v kanceláři na Chodově. Ale firma zkrachovala a já dostala výpověď. Podpora od úřadu práce nestačí ani na nájem, natož na jídlo a školní potřeby pro Sáru a malého Filipa. Každý den počítám drobné v peněžence a přemýšlím, co ještě můžu prodat. Televizi už jsem prodala, šperky po babičce taky. Zbyly mi jen vzpomínky a strach.

„Jano, musíš se sebrat,“ říkala mi máma do telefonu. „Kvůli dětem.“ Ale ona neví, jaké to je, když se ráno probudíte a první myšlenka je: Jak to dneska zvládnu? Jak jim vysvětlím, že nemáme na školní výlet? Jak jim dám večeři, když v lednici je jen máslo a tři vajíčka?

Jednou večer jsem seděla na balkoně a dívala se dolů na parkoviště. Hlavou mi běžely temné myšlenky. Co kdybych prostě zmizela? Co kdybych už nemusela nic řešit? Ale pak jsem slyšela Sáru, jak šeptá bratrovi: „Neboj se, maminka nás nikdy neopustí.“ A já věděla, že nesmím.

Začala jsem chodit uklízet schody v našem domě. Sousedi mě litovali, ale aspoň jsem měla pár stovek na jídlo. Jednou mě potkala paní Novotná z pátého patra: „Janičko, nechcete pohlídat vnoučka? Dám vám stovku na hodinu.“ Přikývla jsem. Každá koruna dobrá.

Jednoho dne přišel Petr. Stál ve dveřích s igelitkou a tvářil se provinile. „Přinesl jsem dětem nějaké sladkosti,“ řekl tiše. Sáru to potěšilo, ale já cítila jen vztek. „A co alimenty?“ vyjela jsem na něj. „Nemám teď peníze,“ zamumlal a rychle odešel.

Večer jsem seděla u stolu s hlavou v dlaních. Sára ke mně přišla a objala mě kolem krku. „Mami, já ti pomůžu. Budu šetřit kapesné.“ Rozplakala jsem se znovu – tentokrát ne ze zoufalství, ale z lásky k těm dvěma malým bytostem.

Začala jsem hledat práci všude možně – v Lidlu za kasou, v pekárně, dokonce i jako noční hlídačka v areálu školy. Všude mi říkali: „Máte malé děti? To bude problém.“ Nebo: „Máte zkušenosti? Ne? Tak to nepůjde.“

Jednou večer mi volala kamarádka Lenka: „Jano, pojď ven na kafe.“ Nechtělo se mi, ale nakonec jsem šla. Seděly jsme v malé kavárně u metra Háje a ona mě vyslechla beze slova. Pak řekla: „Víš co? Můj šéf hledá někoho do skladu. Není to žádná sláva, ale aspoň něco.“

Druhý den jsem šla na pohovor. Byla tam fronta lidí jako já – unavených matek, starších pánů po padesátce, mladých kluků bez praxe. Vedoucí byl přísný chlapík s brýlemi: „Máte sílu tahat krabice?“ zeptal se mě pochybovačně. „Mám dvě děti,“ odpověděla jsem tvrději, než jsem chtěla. Usmál se: „Tak to zvládnete.“

Práce byla těžká – ruce mě bolely, záda taky. Ale večer jsem domů přinesla první výplatu a koupila dětem pizzu k večeři. Sára měla radost a Filip tleskal ručičkama.

Začali jsme žít jinak – skromněji, ale spolu. Děti mi pomáhaly s úklidem bytu, společně jsme vařili levná jídla podle receptů z internetu. O víkendech jsme chodili do parku nebo na hřiště za domem.

Jednou přišel dopis od exekutora – Petr si udělal další dluhy na mé jméno. Zhroutila jsem se znovu. Volala jsem právničce z bezplatné poradny a ta mi poradila, jak podat odpor a bránit se.

Někdy mám pocit, že bojuju s větrnými mlýny. Ale když večer uložím děti do postele a slyším jejich smích, vím, že to má smysl.

Nedávno mi Sára přinesla obrázek – nakreslila naši rodinu: mě, Filipa i sebe pod velkým sluncem. „Mami, my jsme silní,“ řekla hrdě.

A tak žiju dál – každý den je boj, ale i malá vítězství mají cenu zlata.

Někdy si říkám: Kolik toho ještě zvládnu? Má smysl doufat v lepší zítřky? Co byste dělali vy na mém místě?