Když tříletý Matýsek otevřel dveře policii: Můj boj za svobodu z rodinného pekla

„Mami, proč zase křičí?“ Matýskův tichý hlásek se mi zaryl do srdce jako nůž. Seděli jsme schoulení v koutě ložnice, zatímco z kuchyně se ozývaly rány a výkřiky. Můj muž, Petr, byl opět opilý a jeho vztek byl tentokrát silnější než obvykle. Snažila jsem se Matýska obejmout a šeptat mu do ouška, že všechno bude v pořádku, ale sama jsem tomu už dávno nevěřila.

Byly to roky strachu. Petr býval kdysi jiný – pozorný, vtipný, ochotný pomáhat. Po narození Matýska se ale všechno změnilo. Ztratil práci, začal pít a jeho frustrace se obracela proti mně. Nejprve to byly jen slova, pak přišly facky a nakonec i kopance. Nikdy jsem si nemyslela, že se mi něco takového může stát. Vždyť já, Jana Novotná z malého města u Pardubic, jsem měla normální rodinu, vystudovala gymnázium a snila o šťastném životě.

„Jano! Kde je večeře?!“ ozvalo se z kuchyně. Srdce mi bušilo až v krku. „Hned přijdu,“ odpověděla jsem třesoucím se hlasem a políbila Matýska na čelo. „Zůstaň tady, prosím.“

V kuchyni mě čekal Petr s prázdnou lahví v ruce. „Zase jsi neschopná! Ani večeři neumíš udělat včas!“ Věděla jsem, co přijde dál. Sklopila jsem oči a snažila se nevnímat bolest, když mě udeřil do tváře. Slzy mi tekly po tváři, ale neodvážila jsem se ani vzlyknout.

Noc byla dlouhá. Matýsek usnul v mém náručí, ale já nemohla zamhouřit oka. Přemýšlela jsem, jak dlouho to ještě vydržím. Máma mi vždycky říkala: „Musíš být silná kvůli dítěti.“ Ale jak mám být silná, když už nemám sílu ani vstát z postele?

Jednoho rána jsem šla s Matýskem do školky a potkala sousedku paní Dvořákovou. „Janičko, jsi v pořádku?“ zeptala se tiše a pohledem sklouzla k mému modřině pod okem. „Spadla jsem ze schodů,“ zalhala jsem automaticky. Věděla jsem, že mi nevěří.

Ten den jsem se rozhodla zavolat na linku bezpečí. „Dobrý den, potřebuju pomoc…“ začala jsem šeptem, ale v tu chvíli Petr vtrhl do pokoje a vytrhl mi telefon z ruky. „Co to děláš?! Chceš mě prásknout?!“ řval a já věděla, že dnes bude ještě hůř.

Večer jsem seděla s Matýskem na posteli a snažila se mu číst pohádku. Jeho oči byly plné strachu. „Mami, proč je táta zlý?“ zeptal se najednou. Nedokázala jsem odpovědět.

Následující dny byly jako zlý sen. Petr byl stále agresivnější a já cítila, že už dál nemůžu. Přemýšlela jsem o útěku, ale kam? Máma bydlí daleko a kamarádky mají své rodiny. Navíc jsem se bála, že mi Matýska vezme.

Jedné noci Petr přišel domů později než obvykle. Byl opilý na mol a začal rozbíjet nábytek. „Všichni jste proti mně! Ty i ten spratek!“ křičel a já věděla, že tentokrát to může skončit špatně.

Schovala jsem se s Matýskem do koupelny a zamkla dveře. Slyšela jsem, jak Petr mlátí do dveří a nadává. Matýsek plakal a tiskl se ke mně. „Neboj se, broučku,“ šeptala jsem zoufale.

Najednou bylo ticho. Pak zazvonil zvonek u dveří. Srdce mi poskočilo – kdo to může být v tuhle hodinu? Petr šel otevřít, ale zakopl o stůl a upadl. Využila jsem chvíle a vyběhla s Matýskem ke dveřím.

„Mami, já otevřu,“ řekl Matýsek tiše a natáhl ručičku ke klice. Dveře se otevřely a za nimi stáli dva policisté.

„Dobrý večer, máme hlášení o rušení nočního klidu,“ řekl jeden z nich a podíval se na mě i na Matýska. V tu chvíli jsem propukla v pláč.

Policisté nás odvedli ven, zatímco Petr křičel a nadával za našimi zády. Jeden z policistů mě objal kolem ramen: „Nebojte se, teď už jste v bezpečí.“

Následovaly dny plné výslechů, papírování a slz. Byla jsem unavená a vyčerpaná, ale poprvé po letech jsem cítila naději. Sociální pracovnice mi pomohla najít azylový dům pro matky s dětmi v Hradci Králové.

Matýsek si tam rychle našel kamarády a já začala chodit na terapie. Bylo těžké mluvit o tom všem nahlas – o ponížení, bolesti i strachu. Ale pomalu jsem začala věřit, že můžeme začít znovu.

Jednoho dne mi přišla zpráva od mámy: „Jsem na tebe pyšná.“ Rozplakala jsem se štěstím i smutkem zároveň.

Dnes už je to rok od té noci. Stále bojuji s úzkostmi i stíny minulosti, ale vím, že jsme s Matýskem silnější než kdy dřív.

Někdy si večer sednu k oknu a přemýšlím: Kolik žen ještě mlčí za zavřenými dveřmi? A kolik dětí musí být statečných místo nás dospělých? Co byste udělali vy na mém místě?