Když tchyně řekla: „Tak co, domluvíme se? Vezmeš si hypotéku.“ Všichni mě ignorovali: Sbalila jsem kufry a vrátila se k mámě

„Tak co, domluvíme se? Vezmeš si tu hypotéku, nebo ne?“ Tchyně stála uprostřed kuchyně, ruce v bok, a její hlas zněl ostřeji než kdy dřív. Petr seděl u stolu, díval se do hrnku s kávou a mlčel. Jeho otec listoval novinami a dělal, že neslyší. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi hroutí celý svět.

Bylo mi devatenáct, když jsem si Petra vzala. Byla to láska jako z románu – aspoň jsem si to tehdy myslela. On byl o pět let starší, pracoval jako elektrikář a já jsem právě dokončila střední školu v našem malém městě na Vysočině. Moje máma mě varovala: „Jsi ještě mladá, počkej aspoň rok.“ Ale já byla přesvědčená, že spolu zvládneme všechno.

Jenže realita byla jiná. Po svatbě jsme neměli kam jít, a tak jsme se nastěhovali k Petrovi domů. Jeho rodiče měli starý dům na kraji města, kde každý kout voněl zatuchlinou a kde všechno mělo své pevné místo – včetně mě. Tchyně byla žena zvyklá mít poslední slovo. Každé ráno mi připomínala, že „mladí mají makat“ a že „doma se nefláká“.

První týdny jsem se snažila. Vařila jsem, uklízela, chodila na brigádu do místního supermarketu. Ale nikdy to nebylo dost dobré. „Polívka je moc slaná,“ řekla tchyně jednou večer. „A proč jsi nevyprala Petrovi košili?“ ptala se další den. Petr většinou mlčel nebo jen pokrčil rameny.

Jednou večer jsme seděli u stolu a já opatrně nadhodila: „Nemohli bychom si najít něco malého? Třeba garsonku?“ Tchán se zasmál: „Za ty tvoje peníze? To bys musela vyhrát ve Sportce.“ Petr jen tiše řekl: „Teď to nejde.“

Začala jsem se cítit jako vetřelec ve vlastním životě. Každý den jsem slyšela poznámky o tom, jak bych měla víc pracovat, jak bych měla být vděčná, že nás nechali bydlet u sebe. Moje máma mi volala a ptala se, jak se mám. „Dobře,“ lhala jsem jí do telefonu.

Jednoho dne přišla tchyně s nápadem: „Tak co, domluvíme se? Vezmeš si hypotéku na půlku domu. My ti to pak přepíšeme.“ Všichni mlčeli. Petr se ani nepodíval mým směrem. Cítila jsem, jak mi hoří tváře studem i vztekem. „A proč já?“ vyhrkla jsem. „Protože ty jsi mladá a máš před sebou život,“ odpověděla tchyně bez mrknutí oka.

Ten večer jsem nemohla spát. Převalovala jsem se v posteli vedle Petra a přemýšlela, jestli tohle je opravdu ten život, který jsem chtěla. Ráno jsem vstala dřív než ostatní, sbalila pár věcí do kufru a šla do kuchyně.

„Kam jdeš?“ zeptal se Petr rozespale.

„Domů,“ odpověděla jsem tiše.

„To myslíš vážně?“

„Ano. Už to dál nezvládnu.“

Tchyně přišla do kuchyně právě ve chvíli, kdy jsem brala klíče ze stolu. „Kam si myslíš, že jdeš? Takhle se problémy neřeší!“ křičela za mnou.

Nevím, kde jsem vzala tu odvahu, ale neotočila jsem se. Vyšla jsem ven do chladného rána a zavolala mámě: „Můžu přijet?“

Máma mě objala ve dveřích našeho bytu v paneláku na sídlišti. Plakala jsem jí na rameni jako malá holka. „To bude dobrý,“ šeptala mi do vlasů.

První týdny byly těžké. Cítila jsem se jako selhání – manželství po půl roce v troskách, žádná práce, žádné peníze. Petr mi psal zprávy: „Vrať se.“ Ale já už neměla sílu bojovat s jeho rodinou i s ním samotným.

Začala jsem chodit na brigádu do kavárny a pomalu si stavěla nový život. Máma mě podporovala a kamarádky mi říkaly, že jsem udělala dobře. Ale v noci mě pořád budily výčitky svědomí – jestli jsem to neměla ještě zkusit, jestli jsem nebyla moc slabá.

Jednou večer mi přišla zpráva od Petra: „Máma říká, že jsi nás zradila.“ Dlouho jsem koukala na displej telefonu a pak ho vypnula.

Dnes je to už rok od chvíle, kdy jsem odešla. Pořád mám někdy pocit viny, ale zároveň vím, že bych tam už nemohla žít. Naučila jsem se postavit sama za sebe a pochopila, že láska nestačí, když chybí respekt a podpora.

Někdy si říkám – kolik mladých holek v Česku zažívá něco podobného? Kolik z nás mlčí jen proto, aby nezklamaly rodinu nebo okolí? Udělala bych dnes něco jinak? Nebo je někdy útěk opravdu jediným řešením?