Když tchyně přinese kýbl přerostlých okurek: Příběh jedné rodiny a jejich letní zkoušky

„To je pro tebe, Martino,“ řekla tchyně a s tichým žuchnutím postavila na podlahu předsíně obrovský kýbl plný přerostlých okurek. Ještě než jsem stačila něco říct, už se otáčela ke dveřím. „A Zuzaně jsem vzala ty malé, co má ráda na nakládání. Tyhle už jsou moc velké, ale třeba s tím něco vymyslíš.“ Její hlas zněl nevinně, ale v očích jí pobaveně jiskřilo.

Stála jsem tam s kýblem v ruce a cítila, jak se mi v hrudi zvedá vlna rozhořčení. Proč vždycky Zuzana dostane to lepší? Proč já musím být ta, která si poradí s tím, co už nikdo nechce? V kuchyni jsem kýbl postavila na stůl a zírala na ty zelené obry. Byly tvrdé, semena už skoro dřevnatá. V hlavě mi běžely myšlenky: „To je snad naschvál. Jako bych nebyla dost dobrá na to, abych dostala normální okurky.“

Když přišel manžel Petr z práce, našel mě, jak sedím u stolu a tupě koukám na okurky. „Co se děje?“ zeptal se, když viděl můj výraz.

„Tvoje maminka mi přinesla tohle,“ ukázala jsem na kýbl. „A Zuzaně dala malé nakládačky. Jako vždycky.“

Petr si povzdechl a pohladil mě po rameni. „Víš, jaká je máma. Prostě má Zuzanu za tu šikovnou hospodyňku. Ale ty jsi taky skvělá.“

„To není fér,“ vyhrkla jsem. „Vždycky se cítím jako ta horší. Jako bych nikdy nebyla dost dobrá.“

Petr mě objal a chvíli jsme jen tak mlčeli. Pak se usmál: „Tak z těch okurek uděláme něco, co ještě nikdo neochutnal. Ukaž jí, že i z toho, co vypadá jako odpad, můžeš vykouzlit něco skvělého.“

Druhý den ráno jsem seděla u počítače a hledala recepty: „Co dělat s přerostlými okurkami?“ Všude jen rady na polévky, saláty nebo okurkové zelí. Ale nic z toho mě nelákalo. Nakonec jsem zavolala své mamince.

„Mami, co bych mohla udělat s těmi obrovskými okurkami? Tchyně mi je přinesla a já nechci, aby skončily v kompostu.“

Maminka se zasmála: „Pamatuješ si na tu okurkovou marmeládu, co dělala babička? Bylo to zvláštní, ale chutnalo to skvěle.“

Okurková marmeláda! To by tchyni vyrazilo dech. S dětmi jsme začali loupat a krájet okurky, smáli jsme se u toho a vzpomínali na babičku. Do hrnce jsme přidali citronovou šťávu, cukr a trochu zázvoru. Celý byt voněl svěže a sladce.

Když přišla Zuzana na návštěvu, položila jsem před ni skleničku marmelády s domácí buchtou.

„Co to je?“ zeptala se podezřívavě.

„Okurková marmeláda,“ usmála jsem se.

Zuzana ochutnala a překvapeně se usmála: „To je fakt dobrý! Jak tě to napadlo?“

„Když už mám být ta, co dostává zbytky, tak aspoň z nich udělám něco jedinečného,“ odpověděla jsem s úsměvem.

Večer jsme s Petrem seděli na balkoně a pozorovali západ slunce. „Víš,“ řekl tiše, „myslím, že jsi dneska vyhrála.“

Usmála jsem se a cítila, jak ze mě opadává hořkost i žárlivost. Možná nikdy nebudu pro tchyni tou nejlepší hospodyňkou, ale pro svou rodinu ano.

A když mi druhý den tchyně volala: „Martino, ta tvoje marmeláda je úžasná! Nemáš ještě recept?“ věděla jsem, že jsem zvítězila nejen nad okurkami, ale i sama nad sebou.

Někdy stačí málo – kýbl přerostlých okurek – aby člověk pochopil, že jeho hodnota nezáleží na tom, co si o něm myslí ostatní. Ale proč je tak těžké tomu uvěřit? Máte to doma taky tak?