Když tchyně překročí hranice: Příběh jedné rodiny z Brna

„Jano, ty jsi zase spálila maso! To už je potřetí tento měsíc. Jak to, že neumíš ani pořádně vařit?“ ozvalo se z kuchyně hlasitěji, než by bylo zdrávo. Všichni u stolu ztichli. Moje kamarádka Petra se na mě soucitně podívala, zatímco můj manžel Tomáš jen sklopil oči do talíře. Tchyně, paní Marie, stála u sporáku s rukama v bok a vítězoslavně se rozhlížela po místnosti, jako by právě vyhrála nějakou soutěž.

Byl to už třetí večer za poslední měsíc, kdy jsem se před hosty cítila jako malá holka, která nic neumí. Marie se k nám nastěhovala před půl rokem, když ovdověla. S Tomášem jsme si mysleli, že jí pomůžeme překonat smutek, ale místo toho se náš byt v centru Brna proměnil v bitevní pole.

Začalo to nenápadně – drobné poznámky o tom, jak skládám prádlo nebo jak málo solím polévku. Ale postupně její kritika sílila. Nejhorší bylo, že to dělala hlavně tehdy, když jsme měli návštěvu. Jako by potřebovala ukázat, kdo je v domácnosti pánem.

Jednou večer, když jsme seděli s Tomášem u televize, jsem to už nevydržela. „Tomáši, proč mi tvoje máma pořád dělá ostudu před ostatními? Proč mě nikdy nezastaneš?“ zeptala jsem se tiše, ale v hlase mi zněl pláč.

Tomáš jen pokrčil rameny: „Víš, jaká je. Je teď sama a potřebuje se nějak zabavit. Neber si to tak.“

Ale já si to brala. Každý den víc a víc. Přestala jsem zvát kamarády domů, protože jsem se bála dalšího ponížení. Moje sebevědomí bylo na nule a začala jsem pochybovat o tom, jestli jsem vůbec dobrá manželka.

Jednoho dne přišla moje maminka na návštěvu. Seděly jsme spolu v kuchyni, když Marie vešla a začala opět komentovat: „Jano, ty jsi tu podlahu vytřela špatně. Podívej, jak to lepí.“ Moje maminka se na ni podívala přísně: „Paní Marie, myslím, že Jana dělá všechno nejlépe, jak umí. Možná byste jí mohla někdy i pochválit.“

Marie zrudla a uraženě odešla do svého pokoje. Bylo mi trapně, ale zároveň jsem cítila úlevu – poprvé mě někdo bránil.

Večer jsem o tom mluvila s Tomášem. „Musíš si s mámou promluvit,“ řekla jsem rozhodně. „Jinak už to dál nevydržím.“

Tomáš se tvářil rozpačitě: „Ale vždyť ona to nemyslí zle…“

„To je jedno! Bolí mě to! Už nejsem šťastná!“ vykřikla jsem.

Další den jsem si vzala volno v práci a šla na procházku do Lužánek. Sedla jsem si na lavičku a přemýšlela o svém životě. Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsme s Tomášem byli sami – smáli jsme se spolu, plánovali budoucnost, těšili se na každý společný večer. Teď jsem měla pocit, že žiju v cizím bytě s cizími lidmi.

Když jsem se vrátila domů, čekala mě Marie v kuchyni. „Jano, musíme si promluvit,“ začala nezvykle klidným hlasem. „Vím, že ti asi lezu na nervy… Ale já prostě nevím, co mám dělat sama se sebou. Všechno mi připomíná manžela… A když tě vidím dělat věci jinak než já, mám pocit, že ztrácím i poslední kousek domova.“

Byla jsem překvapená její upřímností. „Paní Marie… Já chápu, že vám je těžko. Ale já taky potřebuju cítit doma bezpečí a respekt. Nemůžeme spolu takhle bojovat pořád dokola.“

Sedly jsme si ke stolu a poprvé za celou dobu jsme si opravdu povídaly – o jejím dětství na Vysočině, o tom, jaké to bylo přijít do Brna za prací i o jejích obavách ze samoty.

Od té doby se něco změnilo. Marie už mě před hosty nekritizovala – občas si neodpustila nějakou poznámku stranou, ale už to nebylo tak zlé. Tomáš začal být pozornější a víc mě podporoval.

Ale pořád ve mně zůstává otázka: Proč je tak těžké říct nahlas, co nás bolí? A proč někdy trvá tak dlouho najít odvahu postavit se za sebe?

Máte někdo podobnou zkušenost? Jak jste ji zvládli vy?