Když se tchyně stane spolubydlící: Můj život s ní a jejími názory

„Jano, už zase jsi nechala špinavé hrnky ve dřezu! To je nepořádek, jaký jsem u sebe doma nikdy netrpěla!“ ozvalo se z kuchyně hlasem, který dokáže probudit i mrtvého. Byla jsem zrovna v koupelně, když mě ta slova zasáhla jako ledová sprcha. Zhluboka jsem se nadechla a v duchu počítala do deseti. Věděla jsem, že pokud teď vybuchnu, bude to další hádka, která skončí uraženým mlčením a pohledy plnými výčitek.

Když se před půl rokem moje tchyně Marie rozhodla, že už nechce být sama, a přivedla si domů Karla, svého nového přítele, netušila jsem, jak moc se naše životy změní. Náš dvoupokojový byt v paneláku na pražském Jižním Městě byl už tak malý pro mě, mého manžela Petra a naši osmiletou dceru Aničku. Ale Marie byla po smrti tchána sama a Petr měl pocit, že jí musíme pomoci. „Je to jen na chvíli,“ říkal tehdy. „Než si najdou něco vlastního.“

Jenže ta chvíle se protáhla na měsíce. Karel byl typický český chlap – hlučný, rád si dal pivo a měl potřebu komentovat všechno od politiky po to, jak vařím brambory. Marie byla zvyklá mít poslední slovo a její představy o pořádku byly diametrálně odlišné od těch mých. Každý den začínal drobnými šarvátkami o koupelnu, pokračoval bojem o místo v lednici a končil tichým zoufalstvím nad tím, že už nemám ani kout, kde bych mohla být sama.

Jednoho večera jsem seděla na balkoně a snažila se nevnímat hádku v obýváku. „Karel zase zapomněl koupit mléko!“ křičela Marie. „A Jana určitě zase schovala klíče od sklepa!“ Přitom jsem klíče nikdy neschovávala – prostě jsem je dala na místo, kam patří. Petr seděl vedle mě a tiše popíjel pivo. „Musíme to nějak vydržet,“ řekl tiše. „Je to moje máma…“

„A co já?“ vyhrkla jsem zoufale. „Co naše dcera? Vždyť Anička už ani nechce chodit domů! Pořád je u sousedky nebo venku!“ Petr jen pokrčil rameny. „Nevím, co mám dělat. Máma je tvrdohlavá a Karel… no, víš jaký je.“

Začala jsem si psát deník. Potřebovala jsem někde ventilovat své pocity, protože s Petrem už jsme spolu skoro nemluvili. Všechno se točilo kolem Marie a Karla – jejich potřeb, jejich hádek, jejich zvyků. Jednou večer jsem našla Aničku plakat pod peřinou. „Mami, proč musíme bydlet s babičkou? Ona mi říká, že neumím uklízet pokoj a Karel mi bere pastelky!“ Objala jsem ji a slíbila jí, že to nějak zvládneme.

Jednoho dne přišla Marie s tím, že Karel potřebuje v obýváku místo na svůj model železnice. „Vždyť tu stejně jen sedíte u televize,“ mávla rukou. „Karel potřebuje koníčka!“ To už jsem nevydržela. „A co my? My tu žijeme taky! Nemůžeme pořád ustupovat!“ Marie se na mě podívala s pohledem ledové královny. „Kdyby nebylo mě, Petr by nikdy nedostal tenhle byt!“ vykřikla.

Tohle byla rána pod pás. Věděla jsem, že byt kdysi patřil jejím rodičům a že díky ní máme kde bydlet. Ale copak to znamená, že nemáme právo na vlastní život?

Začaly jsme s Marií bojovat o každou maličkost – o to, kdo bude vařit večeři, kdo bude prát prádlo, kdo bude rozhodovat o tom, co se bude dívat v televizi. Karel do toho vnášel svůj humor: „Holky, nehádejte se! Vždyť jsme jedna rodina!“ Jenže jeho vtípky byly často na můj účet.

Jednou večer jsem přišla domů z práce a našla Aničku sedět na chodbě s kufříkem v ruce. „Mami, já už tu nechci být,“ řekla tiše. „Můžeme jít k tetě Lence?“ V tu chvíli mi došlo, že už to dál nejde.

Sedla jsem si s Petrem a řekla mu všechno – jak se cítím zbytečná ve vlastním domově, jak mám strach o naši dceru i o naše manželství. Petr byl poprvé opravdu upřímný: „Já už taky nemůžu,“ přiznal tiše. „Ale máma nás potřebuje…“

„A co my?“ zeptala jsem se znovu.

Rozhodli jsme se promluvit si s Marií i Karlem otevřeně. Sešli jsme se všichni u stolu – poprvé za dlouhou dobu bez hádek a výčitek. Řekli jsme jim, že takhle už dál žít nemůžeme. Že potřebujeme soukromí a klid pro naši rodinu.

Marie byla nejdřív uražená: „Tak vy mě chcete vyhodit? Po všem, co jsem pro vás udělala?“ Ale nakonec pochopila – možná i díky tomu, že Karel začal mluvit o tom, že by si mohli najít něco vlastního blíž jeho práci.

Za měsíc se odstěhovali do menšího bytu nedaleko nás. Bylo to těžké období – pro všechny. Ale najednou jsme měli doma ticho, prostor i čas jeden na druhého.

Někdy večer sedím na balkoně a přemýšlím: Proč je tak těžké říct si o vlastní prostor? Proč máme pocit viny, když chceme chránit svou rodinu před těmi nejbližšími? Co byste udělali vy na mém místě?