Když se tchyně nastěhuje: Příběh o ztraceném domově a hledání odvahy

„To snad nemyslíš vážně, Martine!“ vyhrkla jsem, když mi manžel oznámil, že jeho maminka se k nám skutečně nastěhuje. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. „A co naše soukromí? Co děti? A co já?“

Martin se na mě díval provinile, ale v očích měl rozhodnutí, které už nešlo vzít zpět. „Maminka nemá kam jít, Katko. Alena potřebuje ten byt víc než ona. Je to jen na čas.“

Jenže já jsem věděla, že v naší rodině nic není jen na čas. Všechno se vleče roky, někdy celý život. A tak začal můj boj o vlastní domov.

První den, kdy paní Věra překročila práh našeho bytu na pražském sídlišti, jsem cítila, jak se mi stahuje žaludek. Přinesla si dvě obrovské tašky, kufr a krabici s porcelánem. „Tohle je křehké, Kateřino,“ upozornila mě hned mezi dveřmi. „Prosím tě, dej to někam nahoru, děti by to mohly rozbít.“

Děti – Honzík a Anička – byly zmatené. Honzík se ptal: „Bude babička spát v mém pokoji?“ Anička se rozplakala, protože nechtěla přijít o svůj koutek s plyšáky. Já jsem jen mlčky přikývla a snažila se jim vysvětlit, že je to jen dočasné.

Ale už první večer bylo jasné, že nic nebude jako dřív. Paní Věra měla ke všemu připomínky: „Tohle maso je moc slané, Katko. Dětem bys měla dávat víc zeleniny. A proč má Martin tak málo košil? Měla bys mu je častěji prát.“

Martin mlčel. Vždycky mlčel, když šlo o jeho matku. Já jsem polykala slzy a snažila se nevybuchnout.

Začaly hádky. Nejprve tiché, šeptané v ložnici za zavřenými dveřmi.

„Proč jsi mi to udělal?“ ptala jsem se jednou v noci Martina.

„Co jsem měl dělat? Je to moje máma,“ odpověděl tiše.

„A já? Já nejsem tvoje rodina?“

Mlčel. To ticho mě bolelo víc než slova.

Paní Věra si postupně přivlastnila celý byt. V obýváku rozložila svůj šicí stroj a začala šít záclony – prý ty naše byly příliš moderní. V kuchyni přestavěla skříňky podle svého gusta. Dětem zakazovala jíst sladkosti a mě poučovala o správné výchově.

Jednoho dne jsem přišla domů z práce dřív a slyšela jsem ji v kuchyni mluvit s Martinem: „Ta tvoje Kateřina je hodná holka, ale neumí pořádně vést domácnost. Musíš jí víc pomáhat.“

Cítila jsem se ponížená. Jako bych byla cizí ve vlastním domově.

Začala jsem být podrážděná na děti i na Martina. Každý den jsem si říkala: „Vydržím to ještě týden… ještě měsíc…“ Ale týdny plynuly a nic se neměnilo.

Jednou večer přišla Anička za mnou do koupelny a šeptala: „Mami, kdy už babička půjde domů?“

Zlomilo mě to. Sedla jsem si na okraj vany a rozplakala se.

Druhý den ráno jsem sbalila pár věcí a odvedla děti k mojí mamince do Modřan. Martin mi volal, ale já nezvedala telefon. Potřebovala jsem klid. Potřebovala jsem si ujasnit, jestli ještě vůbec chci bojovat za něco, co už dávno není moje.

Moje maminka mě objala: „Musíš si stát za svým, Kačenko. Jinak tě ta Věra úplně převálcuje.“

Po dvou dnech jsem se vrátila domů. Martin seděl v kuchyni s hlavou v dlaních.

„Promiň,“ řekl tiše. „Nevím, co mám dělat.“

„Já taky ne,“ odpověděla jsem upřímně.

Večer jsme si sedli všichni tři – já, Martin i paní Věra – ke stolu.

„Paní Věro,“ začala jsem opatrně, „vážím si toho, že jste Martinova maminka a že vám můžeme pomoct. Ale já už to takhle dál nezvládnu.“

Paní Věra chvíli mlčela a pak řekla: „Já vím, že to není jednoduché. Ale Alena ten byt potřebuje kvůli práci i dětem…“

„A my potřebujeme svůj klid,“ skočila jsem jí do řeči poprvé v životě.

Bylo to těžké rozhodnutí – říct nahlas to, co mě dusilo celé týdny.

Nakonec jsme našli kompromis: paní Věra dostala malý pokojík a slíbila, že nebude zasahovat do chodu domácnosti. Alena jí bude pomáhat s nákupy a my s Martinem jsme začali chodit na párovou terapii.

Není to ideální. Pořád mám pocit, že chodím po špičkách ve vlastním bytě. Ale aspoň už nejsem sama proti všem.

Někdy večer ležím v posteli a přemýšlím: Je možné najít rovnováhu mezi pomocí rodině a ochranou vlastního štěstí? Nebo je vždycky někdo zraněný?