Když se táta vrátil: Co znamená být otcem?

„Proč jsi zase nepřišel na můj zápas?“ vyhrkl jsem na tátu hned mezi dveřmi, když se po dvou měsících objevil v našem bytě na Vinohradech. Máma stála v kuchyni a tvářila se, že nás neslyší, ale já věděl, že poslouchá každé slovo. Táta Petr si rozpačitě sundal kabát a položil aktovku na botník. „Tomáši, měl jsem důležité jednání v Brně. Vždyť víš, jak je to teď v práci složité…“ Jeho hlas zněl unaveně a cizí. Bylo mi osm a už tehdy jsem chápal, že pro něj nejsem prioritou.

Ten večer jsme seděli u stolu a já mlčky posouval brambory po talíři. Máma se snažila udržet konverzaci: „Petr má teď hodně práce, Tomášku. Ale určitě si najdete čas spolu něco podniknout.“ Táta se usmál, ale jeho oči byly prázdné. Když odešel, máma dlouho mlčela. Pak jen tiše řekla: „Někdy lidé neumí být rodiči, i když by moc chtěli.“

Za pár měsíců přišla rána – rozvod. Táta se odstěhoval do Ostravy za novou prací a já ho vídal jen o prázdninách. Vždycky mi přivezl nějaký drahý dárek: nové kolo, chytrý telefon, značkové boty. Ale nikdy si se mnou nehrál na hřišti, nečetl mi pohádky před spaním ani mě neobjal, když jsem měl špatný den.

Máma byla najednou sama. Pracovala jako zdravotní sestra na směny a domů chodila unavená. Jednoho dne mi oznámila, že za námi přijde její kamarád Karel. „Je moc hodný,“ řekla mi a pohladila mě po vlasech. „A je učitel.“

Karel byl úplný opak mého táty. Měl klidný hlas, nosil svetry s jelenem a voněl po kávě a tabáku. První večer mi přinesl knížku o dinosaurech a sedl si ke mně na koberec. „Víš, jaký byl největší masožravý dinosaurus?“ zeptal se a já poprvé po dlouhé době zapomněl na smutek.

Zpočátku jsem byl k němu odtažitý. Když mě chtěl vzít na výlet do ZOO, trucoval jsem: „Nejsi můj táta!“ Karel jen pokrčil rameny: „To je pravda. Ale rád bych byl tvůj kamarád.“

Čas plynul a Karel byl stále častěji u nás. Pomáhal mi s úkoly z matiky, učil mě jezdit na kole bez koleček a večer mi četl z Malého prince. Jednou jsem onemocněl chřipkou a máma musela do práce. Karel zůstal se mnou doma, vařil mi čaj s medem a vyprávěl historky ze školy. „Víš, Tomáši,“ řekl mi tehdy tiše, „být učitelem je někdy jako být tátou pro třicet dětí najednou.“

Začal jsem mu důvěřovat. Když jsem měl strach z přijímaček na gympl, seděl vedle mě dlouho do noci a vysvětloval mi chemii tak trpělivě, až jsem to pochopil. Když jsem poprvé prohrál fotbalový zápas, objal mě a řekl: „Důležité je nevzdávat se.“

Jednoho dne přišel dopis od táty Petra. Psalo se v něm: „Tomáši, promiň, že nejsem s tebou častěji. Práce mě úplně pohltila. Snad to jednou pochopíš.“ Četl jsem ten dopis pořád dokola a cítil jen prázdnotu.

Když mi bylo patnáct, máma a Karel se vzali. Na svatbě jsem měl proslov: „Děkuju Karlovi, že mě naučil, co znamená být tátou.“ Všichni plakali – i já.

Dnes je mi dvacet osm a mám vlastní rodinu. S Karlem si voláme každý týden. Můj biologický otec Petr mi občas napíše zprávu na Facebooku – většinou krátkou a formální.

Nedávno jsem seděl s Karlem na lavičce v parku a díval se na svého malého syna, jak si hraje v písku. „Víš,“ řekl jsem mu tiše, „kdybych tě neměl, nevěděl bych, jak být tátou.“ Karel se usmál tím svým klidným úsměvem: „Tohle je ta největší odměna.“

A tak si často kladu otázku: Co vlastně znamená být otcem? Je to krev? Nebo každodenní láska a trpělivost? Co myslíte vy?