Když se sestra stane cizincem: Příběh rozděleného dědictví

„Tohle je moje! Máš už dost, Lucie!“ křičela na mě Jana přes stůl v notářské kanceláři. Její hlas byl ostrý jako nůž a v očích jí hořel vztek, který jsem u ní nikdy předtím neviděla. Seděla naproti mně, ruce zaťaté v pěst, a já jsem měla pocit, že se dívám na úplně cizího člověka. Ještě před měsícem jsme spolu seděly na zahradě u rodičů, smály se a vzpomínaly na dětství. Teď mezi námi stál stůl plný papírů a nenávisti.

Když naši rodiče zemřeli při autonehodě na D1, svět se mi zhroutil. Byla jsem v šoku, Jana mě objímala a slibovala, že všechno zvládneme spolu. Jenže pak přišlo dědictví – dům v Říčanech, chalupa na Šumavě a nějaké úspory. Najednou už nešlo o smutek, ale o majetek. Jana začala chodit k notáři sama, domlouvala si schůzky s právníkem a já jsem cítila, jak se mezi námi staví zeď.

Jednoho večera mi zavolala: „Lucie, myslím, že bys měla dostat jen chalupu. Dům je můj, vždyť já jsem se o rodiče starala poslední roky.“ Ztuhla jsem. „Jano, vždyť jsme se domluvily, že všechno rozdělíme napůl! Já jsem sice bydlela v Brně, ale jezdila jsem každý víkend…“

„To není totéž! Já jsem tady byla denně. Ty jsi měla svůj život,“ přerušila mě ledovým hlasem.

V tu chvíli jsem pochopila, že už nejde o spravedlnost. Jana chtěla vyhrát. Začaly hádky – přes telefon, e-maily i osobně. Každé setkání bylo horší než to předchozí. Naše rodina se rozpadala před očima. Teta Alena mi volala a šeptala: „Lucinko, prosím tě, nehádejte se. Rodiče by to nechtěli.“ Ale já už nemohla couvnout.

Vzpomínám si na jedno odpoledne v našem starém dětském pokoji. Seděla jsem na posteli a v ruce držela plyšového medvěda, kterého mi Jana kdysi dala k narozeninám. Slzy mi tekly po tvářích a já si přehrávala všechny ty krásné chvíle – jak jsme si hrály na zahradě, jak jsme spolu pekly bábovku s mámou, jak jsme se smály u pohádek. Kde se to všechno pokazilo?

Jednou večer jsem potkala Janu před domem rodičů. Stála tam v dešti, promočená a unavená. „Jano… prosím tě… proč to děláš?“ zeptala jsem se tiše.

Otočila se ke mně a v očích měla slzy: „Já nevím… bojím se být sama. Ten dům je všechno, co mi zbylo.“

Chtěla jsem ji obejmout, ale ona ucukla. „Nech mě být,“ zašeptala a odešla do tmy.

Začaly chodit dopisy od právníků. Musela jsem si najít vlastního advokáta – pana Novotného z Brna. „Paní Lucie, pokud ustoupíte, přijdete o všechno,“ varoval mě. Ale já už nevěděla, co je správné. Každý den jsem vstávala s pocitem viny i vzteku zároveň.

Na Vánoce jsem seděla sama v bytě a dívala se na staré fotky – já a Jana u stromečku, rodiče s úsměvem… Najednou mi došlo, že jsme prohráli všichni. Peníze a domy nám štěstí nepřinesly.

Po roce soud rozhodl: dům připadl Janě, chalupu jsem dostala já a úspory jsme si rozdělily napůl. Stála jsem před chalupou na Šumavě a cítila prázdnotu. Zavolala jsem Janě – nezvedla to.

Dnes je to už dva roky. Občas ji potkám ve městě – přejdeme kolem sebe jako cizinci. Někdy mám chuť jí napsat nebo zavolat, ale bojím se odmítnutí.

Každý večer si kladu otázku: Stálo to všechno za to? Může být někdy rodina zase rodinou? Co byste udělali vy na mém místě?