Když se mu dařilo, zapomněl na mě. Teď, když padá, vzpomněl si, že jsme byli manželé.

„Tak co, Jano, zase jsi celý den doma?“ Petr zabouchl dveře tak prudce, až se mi rozklepaly ruce. V ruce jsem držela hrnek s čajem, který jsem mu chtěla podat, ale v tu chvíli jsem věděla, že ho stejně nechce. Už několik měsíců se domů vracel pozdě, unavený, podrážděný, a já jsem se stala jen součástí nábytku. Dřív to bývalo jiné. Dřív mě bral za ruku, šeptal mi do ucha, že jsem jeho štěstí, a posílal mi květiny do práce jen tak, bez důvodu. Ale od chvíle, kdy dostal tu práci v jedné z největších firem v Praze, jako by se všechno změnilo.

Pamatuju si, jak jsme spolu seděli na lavičce v parku na Letné, když mi poprvé řekl, že mě miluje. Bylo to v zimě, sníh nám křupal pod nohama a on mi slíbil, že nikdy nebudu sama. „Jsi moje všechno, Jano,“ šeptal tehdy. A já mu věřila. Věřila jsem mu i tehdy, když mi oznámil, že dostal nabídku, která se neodmítá. „Bude to těžké, ale zvládneme to spolu,“ říkal. Jenže pak přišly nekonečné přesčasy, služební cesty, večírky s kolegy, na které mě nikdy nebral. Najednou jsem byla jen ta, co čeká doma, co vaří večeři, co poslouchá jeho stížnosti na šéfa, ale nikdy už ne jeho smích.

Jednou v noci jsem se probudila a slyšela, jak Petr šeptá do telefonu. „Neboj, ona spí. Zítra se uvidíme.“ Srdce mi bušilo až v krku. Ráno jsem sebrala odvahu a zeptala se ho, s kým mluvil. „S kolegou, Jano. Proč mi nevěříš?“ Jeho pohled byl ledový. Od té chvíle jsem věděla, že něco není v pořádku, ale bála jsem se pravdy. Možná jsem si ji ani nechtěla připustit. Vždyť jsme spolu byli deset let, prošli jsme si tolika věcmi – nemocí mé maminky, jeho ztrátou práce, společným stěhováním do Prahy. Byli jsme tým. Nebo jsem si to aspoň myslela.

Jednoho dne přišla zpráva od jeho kolegyně Lucie. „Děkuju za včerejšek, bylo to úžasné.“ Srdce mi spadlo do kalhot. Když jsem se ho na to zeptala, jen pokrčil rameny. „Jano, přeháníš. Je to jen kamarádka.“ Ale já už věděla své. Začala jsem se ptát sama sebe, kde jsem udělala chybu. Proč už nejsem ta, kterou miloval? Proč už nejsem jeho všechno?

Začala jsem chodit na dlouhé procházky po Praze, jen abych nemusela být doma, kde na mě čekalo ticho a prázdnota. Jednou jsem potkala starou kamarádku Hanu. „Jano, jsi v pořádku? Vypadáš unaveně.“ Rozbrečela jsem se jí na rameni. „Petr už mě nemiluje. Jsem mu jen na obtíž.“ Hana mě objala a řekla: „Musíš myslet na sebe. Nejsi tu jen proto, abys byla něčí stín.“

Petr se mi začal vzdalovat čím dál víc. Přestal se mnou mluvit, přestal mě vnímat. Jednou přišel domů a oznámil mi, že jede na služební cestu do Brna. „Vrátím se za týden.“ Neptal se, jestli mi to vadí. Neptal se, jak se cítím. Prostě odjel. Ten týden jsem strávila sama, přemýšlela jsem o našem životě, o tom, co všechno jsem obětovala. Když se vrátil, byl jiný. Unavený, podrážděný, a v očích měl strach. „Jano, potřebuju s tebou mluvit,“ řekl tiše. Sedli jsme si ke stolu a on mi oznámil, že se chce rozvést. „Už to mezi námi nefunguje. Nechci ti ubližovat, ale potřebuju být sám.“

Byla jsem v šoku. Všechno, co jsme spolu budovali, se rozpadlo během pár minut. „A co já, Petře? Co naše vzpomínky, naše plány?“ On jen pokrčil rameny. „Promiň.“ Odešel a nechal mě tam sedět s hlavou v dlaních. Dny plynuly, já se snažila najít sílu jít dál. Začala jsem chodit na terapii, našla jsem si novou práci v knihovně, začala jsem znovu dýchat. Bylo to těžké, ale postupně jsem se učila být sama sebou.

Uplynul rok. Petr se mi neozval. Slyšela jsem, že se mu v práci daří, že má novou přítelkyni, že je šťastný. Snažila jsem se na něj nemyslet, ale občas mě přepadla vlna smutku. Proč jsem nebyla dost dobrá? Proč mě vyměnil za kariéru a jinou ženu?

Jednoho dne mi zazvonil telefon. Neznámé číslo. „Jano, to jsem já, Petr.“ Jeho hlas byl zlomený. „Můžeme se sejít?“ Souhlasila jsem, i když jsem nevěděla proč. Sešli jsme se v kavárně na Národní třídě. Byl bledý, pohublý, v očích měl slzy. „Jano, všechno se mi rozpadlo. Vyhodili mě z práce, Lucie mě opustila. Nemám nikoho. Potřebuju tě.“

Dívala jsem se na něj a v hlavě mi běžely všechny ty roky, kdy jsem pro něj byla vzduch. „A proč sis na mě vzpomněl až teď, Petře? Když se ti dařilo, byl jsem ti dobrá jen na to, abych ti prala košile. Teď, když jsi na dně, čekáš, že tě zachráním?“ Mlčel. „Jano, vím, že jsem ti ublížil. Prosím, dej mi ještě šanci.“

Cítila jsem, jak se ve mně mísí vztek, smutek i lítost. „Petře, já už nejsem ta, kterou jsi opustil. Naučila jsem se žít bez tebe. Naučila jsem se mít ráda samu sebe. Nechci být tvou záchrannou sítí, když se ti nedaří. Chci být něčí volbou, ne poslední možností.“

Odešla jsem z kavárny s hlavou vztyčenou. Venku pršelo, ale mně bylo poprvé po dlouhé době lehko. Možná jsem přišla o lásku, ale našla jsem samu sebe. A tak se ptám – proč si lidé vzpomenou na ty, které opustili, až když sami ztratí všechno? Co byste udělali vy na mém místě?