Když se masky sundají: Příběh o tchyni, která mě zlomila

„Lucie, ty jsi vážně tak naivní, nebo to jen hraješ?“ ozvalo se za mnou, když jsem v kuchyni krájela cibuli na svíčkovou. Tchyně Marie stála ve dveřích, ruce založené na prsou, oči tvrdé jako sklo. Ještě před pár týdny by mě taková slova šokovala, ale teď už jsem byla otupělá. Všechno se změnilo.

Když jsem před pěti lety poprvé přišla do bytu Petrovy rodiny na Žižkově, Marie mě objala a hned mi nabídla koláč. „Jsem ráda, že si Petr našel někoho tak milého,“ říkala tehdy a já jí věřila každé slovo. Moje máma mě ale varovala: „Lucinko, dej si pozor. Někdy jsou lidé milí jen na oko.“ Smála jsem se tomu. Proč by mi někdo ubližoval? Vždyť jsme rodina.

Petr byl můj první velký vztah. Poznali jsme se na vysoké škole v Olomouci a po dvou letech jsme se přestěhovali do Prahy. Všechno bylo nové, krásné a já měla pocit, že začínám nový život. Marie mi pomáhala hledat práci, radila mi s vařením a dokonce mi půjčila peníze na první kauci za byt. Byla jsem jí vděčná a často jsem jí volala s prosbou o radu. Moje máma zůstávala v Brně a já měla pocit, že mám v Praze druhou maminku.

Jenže pak přišly první neshody s Petrem. Práce, únava, nevyřčená očekávání. Petr začal být odtažitý, často zůstával v práci déle a já se cítila sama. Když jsem se svěřila Marii, pohladila mě po ruce: „To je normální, chlapi jsou někdy divní. Dej mu čas.“ Jenže čas nic nespravil.

Jednoho večera jsem našla v Petrovo mobilu zprávy od nějaké Veroniky. Srdce mi bušilo až v krku. Když jsem se ho zeptala, přiznal se k nevěře. „Byla to chyba,“ řekl tiše. „Ale už je to pryč.“ Já mu odpustila – nebo jsem si to aspoň myslela.

Marie mě objala a šeptala: „Hlavně to neříkej své mámě. Ona by to nepochopila.“ A já mlčela. Věřila jsem, že Marie stojí při mně.

Jenže pak se všechno zlomilo. Petr začal být čím dál víc podrážděný, hádali jsme se kvůli maličkostem. Jednou večer přišla Marie neohlášeně k nám domů. „Musíme si promluvit,“ řekla a zavřela za sebou dveře ložnice.

„Lucie, ty ničíš mého syna,“ začala bez obalu. „Jsi slabá, pořád jen brečíš a stěžuješ si. Petr potřebuje vedle sebe silnou ženu.“ Zůstala jsem stát jako opařená. „Ale vždyť…“ začala jsem koktat, ale ona mě přerušila: „Možná byste se měli rozejít. Bude to lepší pro všechny.“

Ten večer jsem poprvé zavolala mámě a všechno jí řekla. Mlčela dlouho do telefonu a pak jen tiše řekla: „Já tě varovala.“

Rozvod byl peklo. Marie najednou přestala být tou laskavou ženou, kterou jsem znala. Začala mi vyčítat každou chybu – že neumím vařit, že nejsem dost dobrá pro Petra, že jsem ho prý připravila o radost ze života. Při rozvodovém řízení dokonce lhala u soudu: „Lucie je hysterická, často křičí na Petra.“ Soudkyně na mě hleděla s pochybnostmi v očích.

Petr mlčel. Nezastal se mě ani jednou. Když jsme si dělili věci z bytu, Marie stála za jeho zády a šeptala mu do ucha: „Nenech jí nic navíc.“

Po rozvodu jsem zůstala sama v malém podnájmu na Smíchově. Máma přijela z Brna a pomohla mi vybalit krabice. Seděly jsme spolu na podlaze uprostřed prázdného pokoje a já brečela jako malá holka.

„Víš, Lucinko,“ řekla máma tiše, „někdy je lepší věřit vlastní intuici než cizím úsměvům.“

Dnes už vím, že rodina nejsou jen lidé spojení papírem nebo svatbou. Rodina je o důvěře a upřímnosti – a někdy i o schopnosti odejít od těch, kteří nám ubližují.

Občas si říkám: Proč jsem nevěřila své mámě? Proč jsem tolik toužila po uznání od ženy, která mě nakonec zradila? Máte někdo podobnou zkušenost? Jak jste ji zvládli vy?