Když se domov rozpadá: Příběh jedné výměny bytů

„Takže to je rozhodnuté. Vy se s Petrem a malým Honzíkem přestěhujete do mojí garsonky na Jižním Městě a já s Lenkou půjdu do vašeho bytu. Je to přece jen na pár měsíců, než prodám svůj byt a koupím si chatu. Pak si každý půjdeme po svém.“ Tchyně stála uprostřed našeho obýváku, ruce založené na prsou, a její hlas byl nekompromisní. Petr mlčel, díval se do země. Já jsem cítila, jak mi v hrudi narůstá panika.

„Ale mami, vždyť to nedává smysl! Máme hypotéku, Honzík potřebuje svůj pokojíček, a ta tvoje garsonka je sotva pro jednoho člověka!“ snažila jsem se zachovat klid, ale hlas mi přeskakoval.

Tchyně se na mě podívala s tím svým známým pohledem, který říkal: Ty jsi tady jen host. „Jitko, já už jsem rozhodla. Lenka potřebuje víc prostoru, má práci z domova a já taky nechci být v té staré díře. Vy jste mladí, zvládnete to.“

Petr se konečně ozval: „Mami, prosím tě, vždyť to není fér. My jsme si ten byt koupili, splácíme ho…“

„A kdo vám pomáhal s akontací? Kdo vám hlídal Honzíka, když jste oba chodili do práce?“ přerušila ho ostře. „Teď je řada na vás.“

Ten večer jsme s Petrem seděli v kuchyni a mlčky pili čaj. Honzík už spal. „Co budeme dělat?“ zeptala jsem se tiše. Petr jen pokrčil rameny. „Nevím. Máma je tvrdohlavá. Když si něco vezme do hlavy…“

Za týden už jsme balili krabice. Tchyně s Lenkou dorazily v sobotu ráno s dodávkou a během pár hodin obsadily náš byt. Lenka si okamžitě zabrala větší pokoj jako pracovnu a tchyně začala přestavovat kuchyň podle svého.

Garsonka na Jižním Městě byla malá, tmavá a zatuchlá. Všude byly staré koberce a nábytek z osmdesátých let. Honzík brečel první noc, nemohl usnout v cizím prostředí. Já jsem seděla na rozkládací pohovce a snažila se nebrečet s ním.

Začaly týdny plné hádek a napětí. Tchyně nám volala každý den kvůli nějaké maličkosti – že jsme nechali v lednici prošlý jogurt, že Lenka nemůže pracovat kvůli hluku z ulice, že máme přijít uklidit sklep. Petr byl čím dál víc uzavřený do sebe, často zůstával déle v práci.

Jednou večer jsem slyšela jeho rozhovor s matkou po telefonu:

„Mami, už to takhle dál nejde. Jitka je nešťastná, Honzík taky… Prosím tě, zkus to ještě promyslet.“

„Petře, už jsem ti to vysvětlovala! Já mám právo na klidné stáří a Lenka potřebuje prostor. Vy jste mladí, zvládnete to!“

Petr zavěsil a jen bezmocně zakroutil hlavou.

Začala jsem být podrážděná i na Honzíka. Každé ráno jsme se mačkali v malé koupelně, snídali ve stoje a já měla pocit, že mi někdo ukradl život. Moje práce trpěla – neměla jsem kde se soustředit, kolegyně v kanceláři si všimly, že jsem nervózní.

Jednoho dne mi volala máma: „Jitko, co se děje? Jsi nějaká smutná.“

Rozbrečela jsem se do telefonu: „Mami, já už nemůžu. Tchyně nám vzala byt a my žijeme jako sardinky v plechovce.“

Máma mě vyslechla a pak řekla: „Musíš si stát za svým. To není normální.“

Začala jsem hledat řešení – zkusila jsem mluvit s tchyní sama:

„Paní Nováková, prosím vás, my už to takhle nezvládáme. Honzík je nemocný z toho stísněného prostoru, já mám deprese…“

Tchyně mě přerušila: „Jitko, já už jsem rozhodla! A jestli se ti to nelíbí, tak si najděte něco jiného.“

Cítila jsem vztek i bezmoc zároveň. Petr byl mezi dvěma mlýnskými kameny – mezi mnou a svojí matkou.

Jednoho dne přišla rána – Honzík dostal horečku a museli jsme s ním na pohotovost. Doktor se mě ptal: „Bydlíte někde, kde je hodně vlhko nebo plísně?“ Přikývla jsem.

To byl poslední hřebíček do rakve mé trpělivosti. Večer jsem si sedla k Petrovi: „Buď najdeme jiné bydlení, nebo odcházím i s Honzíkem k mojí mámě.“

Petr mlčel dlouho. Pak řekl: „Máš pravdu. Tohle není život.“

Začali jsme hledat podnájem. Bylo to těžké – ceny byly vysoké, nabídka malá. Ale nakonec jsme našli malý dvoupokojový byt v Modřanech. Sbalili jsme věci a odešli.

Tchyně byla uražená, Lenka nám poslala několik jedovatých SMSek. Ale já cítila úlevu.

Dnes už bydlíme sami. Není to ideální – platíme vysoký nájem i hypotéku zároveň – ale máme klid.

Někdy přemýšlím: Proč rodina dokáže být někdy tím největším nepřítelem? A kde je ta hranice mezi pomocí a manipulací? Co byste dělali vy na mém místě?