Když přijde zeť domů, musím odejít nebo se schovat: Příběh jedné tchyně
„Marie, prosím tě, už je půl šesté. Petr bude za chvíli doma,“ šeptá mi dcera Jana a nervózně se rozhlíží po obýváku. V tu chvíli mi srdce sevře ledová ruka. Vím, co to znamená – musím se zvednout, rychle popadnout kabát a zmizet, jako bych tu nikdy nebyla. Nebo se v nejhorším případě schovat v ložnici a čekat, až Petr odejde do koupelny nebo na balkon kouřit. Je to ponižující, ale už několik měsíců nemám na vybranou.
Nikdy jsem si nemyslela, že skončím jako vetřelec ve vlastní rodině. Když se narodil můj vnuk Matýsek, byla jsem šťastná a hrdá babička. Pomáhala jsem Janě s kojením, vařila jsem jim obědy, chodila s malým na procházky do Stromovky. Byla jsem součástí jejich života – až do chvíle, kdy Petr začal pracovat z domova a najednou mu začala vadit moje přítomnost.
„Mami, nezlob se na něj,“ šeptá mi Jana pokaždé, když mě vyprovází ke dveřím. „On je prostě unavený a potřebuje klid.“ Ale já vím, že to není jen únava. Petr mě nikdy neměl rád. Už od svatby dával najevo, že si přeje mít s Janou vlastní život bez mého zasahování. Jenže já jsem nechtěla zasahovat – jen pomáhat.
Jednoho dne jsem to nevydržela a rozhodla se s Petrem promluvit. Čekala jsem na něj v kuchyni, když přišel domů. „Petře, můžeme si promluvit?“ začala jsem opatrně.
Zastavil se ve dveřích a zamračil se. „O čem?“
„Cítím se tu jako vetřelec. Vždycky když přijdeš domů, musím odejít. Proč? Co jsem ti udělala?“
Petr si povzdechl a posadil se ke stolu. „Marie, já tě nechci urážet. Ale potřebuju po práci klid. Když přijdu domů a slyším hluk, povídání, cítím se jako v cizím bytě. Chci mít chvíli jen pro sebe, pro Janu a Matýska.“
„Ale já jsem tu kvůli nim! Pomáhám Janě, starám se o malého…“
„Já vím,“ přerušil mě Petr. „Ale já chci být s rodinou sám. Nechci, aby Matýsek vyrůstal s tím, že je babička pořád u nás. Chci mu dát svůj čas – aspoň o víkendech.“
Byla jsem v šoku. Vždyť já jsem byla u svých rodičů denně! Moje máma mi pomáhala s Janou i mým bratrem, nikdy jsme to neřešili. Proč je dnes všechno jinak?
Od té doby jsem začala chodit k Janě jen dopoledne, když byl Petr v práci. Ale i tak jsem cítila napětí ve vzduchu – Jana byla nešťastná, Matýsek mě hledal očima a já měla pocit, že ztrácím svou rodinu.
Jednou večer mi Jana volala: „Mami, prosím tě, můžeš přijít zítra ráno? Mám horečku a Matýsek je protivný.“ Samozřejmě jsem přišla hned po sedmé hodině ráno. Uvařila jsem čaj, nakrmila malého a uklidila kuchyň. Když Petr přišel domů dřív než obvykle, ztuhla jsem.
„Marie? Co tu děláš?“ zeptal se chladně.
„Jana je nemocná…“ začala jsem vysvětlovat.
„To zvládneme sami,“ řekl a ani se na mě nepodíval.
Ten večer jsem doma brečela do polštáře. Připadala jsem si nepotřebná a zbytečná. Volala jsem své sestře Aleně: „Proč mě Petr tak nenávidí? Vždyť chci jen pomáhat!“
Alena mě vyslechla a pak řekla: „Možná má pocit, že mu bereš prostor. Dnešní chlapi jsou jiní než naši tátové.“
Ale jak mám být babičkou na dálku? Jak mám přijít o všechny ty vzácné chvíle s vnukem jen proto, že někomu vadí moje přítomnost?
Začala jsem chodit na procházky sama do Stromovky a dívala se na maminky s kočárky. Záviděla jsem jim jejich svobodu a blízkost s dětmi i rodiči. Cítila jsem prázdnotu.
Jednou mi Jana napsala: „Mami, dneska můžeš přijít až odpoledne? Petr má home office.“
Zase ta samá písnička. Už ani nevím, kdy jsme naposledy byli všichni spolu u jednoho stolu.
Začala jsem si všímat i jiných věcí – Petr rozhoduje o všem: kam pojedou na dovolenou, co budou jíst k večeři, jak bude Matýsek vychovávaný. Jana je tichá a poddajná. Bojím se o ni i o Matýska.
Jednou večer mi Jana zavolala potichu: „Mami… já už to asi nezvládnu…“
„Co se děje?“ ptám se vyděšeně.
„Petr je pořád podrážděný… všechno mu vadí… někdy mám pocit, že bych radši byla sama.“
V tu chvíli mi došlo, že nejsem jediná, kdo trpí.
Začala jsem přemýšlet – mám bojovat za svou rodinu? Nebo ustoupit a nechat je žít podle jejich pravidel? Co když tím ale ztratím svou dceru i vnuka?
Dnes už vím jen jedno: rodina by měla držet pohromadě. Ale co když někdo určuje pravidla tak přísně, že ostatní jen mlčí? Máme právo bojovat za své místo v rodině? Nebo bychom měli ustoupit ve jménu klidu?
Co byste udělali vy na mém místě? Má babička právo být součástí života svého vnuka i přes nesouhlas zetě? Nebo bych měla odejít úplně?