Když pravda vyjde na světlo: Příběh zrady a odvahy jedné české ženy

„Karel, kde máš tu peněženku? Potřebuju tvoji kartu na nákup v Lidlu, moje je nějak zablokovaná,“ volám z kuchyně, zatímco náš malý Matěj si hraje s autíčky na koberci. Karel sedí v obýváku, tváří se zamyšleně a jen něco zamumlá. V tu chvíli mi přijde SMS z banky: „Byla provedena platba 18 000 Kč – Letenky Praha – Paříž.“ Ztuhnu. Letenky? Paříž? Vždyť jsme o žádné dovolené nemluvili. Srdce mi buší až v krku. „Karle, co je tohle?“ ukazuju mu mobil. Zbledne, ale rychle se vzpamatuje: „To je nějaká chyba, asi podvod, zavolej do banky.“ Jenže já už vím, že to není chyba. Vím to podle jeho očí, které se mi vyhýbají, podle jeho roztřesených rukou.

Ten večer nemůžu spát. Karel se vymlouvá, že musí do práce dřív, a já zůstávám sama s Matějem. V hlavě mi běží tisíce scénářů. Proč by kupoval letenky? Pro koho? A proč z mého účtu? Další den mi volá kamarádka Petra: „Jani, viděla jsem Karla v kavárně na Vinohradech. Nebyl tam s tebou, že ne? Seděl tam s nějakou blondýnou, vypadali dost zamilovaně.“ V tu chvíli se mi podlomí kolena. Všechno do sebe zapadá. Karel má milenku. A já jsem byla slepá.

Rozhodnu se jednat. Vím, že Karel má v pátek volno. Sleduju ho, když odchází z domu s kufrem. Volám Petru, aby pohlídala Matěje, a jedu za ním taxíkem. Vidím ho, jak se na Hlavním nádraží setkává s tou ženou – vysoká, mladá, v drahém kabátu. Objímají se. Srdce mi puká, ale musím vědět víc. Sleduju je až na letiště. Tam se postaví do fronty na odbavení. Přistoupím blíž, abych slyšela, co říkají.

„Neboj, Jitko, všechno je zařízené. Jana nic neví. Užijeme si Paříž, slibuju,“ šeptá jí Karel. Jitka se směje a hladí ho po tváři. V tu chvíli mám chuť na ně oba zakřičet, ale místo toho vytáhnu mobil a fotím je. Najednou se ozve hlas z reproduktoru: „Cestující Karel Novotný, prosím dostavte se k přepážce pasové kontroly.“ Karel znejistí, ale jde tam. Já se držím v ústraní, sleduju je z povzdálí.

U přepážky stojí mladý policista. „Pane Novotný, vaše platební karta byla nahlášena jako zneužitá. Můžete nám to vysvětlit?“ Karel zbledne, Jitka se rozklepe. „To je omyl, to je karta mé ženy, máme společný účet,“ koktá Karel. Policista se na něj dívá chladně: „Vaše žena nás kontaktovala a nahlásila neoprávněné použití karty. Budete muset s námi.“ V tu chvíli se Karel otočí a spatří mě. Naše pohledy se střetnou. V jeho očích je strach, v mých slzy. Jitka se rozpláče: „Karle, co to znamená? Ty jsi ženatý?“

Všechno se hroutí. Policista je odvádí do kanceláře. Já stojím uprostřed letištní haly, lidé kolem mě chodí, ale já je nevnímám. V hlavě mi hučí. Co teď? Mám doma dítě, hypotéku, rozbité manželství. Když se konečně vrátím domů, Matěj spí. Sedím v kuchyni a brečím. Petra přijde, obejme mě: „Jani, budeš v pořádku. Jsi silná.“

Další dny jsou jako v mlze. Karel mi volá, prosí o odpuštění, slibuje, že to byla chyba, že mě miluje. Ale já už mu nevěřím. Zjišťuju, že s Jitkou měl vztah skoro rok. Všechno, co jsem si myslela, že je pravda, byla lež. Musím se rozhodnout. Kvůli sobě, kvůli Matějovi. Rozvod je těžký, ale vím, že jinak to nejde. Karel se snaží, chce vidět syna, ale já už mu nedovolím, aby mi znovu ublížil.

Jednou večer, když Matěj usne, sedím u okna a přemýšlím. Jak jsem mohla být tak slepá? Proč jsem si nevšimla, že se Karel změnil? A co teď? Mám začít znovu, sama, s dítětem, bez jistoty, ale s čistým svědomím. Vím, že nejsem jediná, komu se to stalo. Kolik žen v Česku žije ve lži, protože věří, že jejich manželé jsou ti, za které se vydávají?

Možná jsem byla naivní, možná jsem věřila pohádkám. Ale teď vím, že pravda bolí, ale osvobozuje. A tak se ptám: Co byste udělali vy na mém místě? Odpustili byste, nebo byste šli dál? Má smysl bojovat za něco, co už dávno neexistuje?