Když krev nestačí: Příběh Mileny, ženy na okraji rodiny

„Mami, už zase? Vždyť jsem ti to říkala včera! Nemůžu pořád všechno opakovat…“ hlas mé dcery Lucie zněl podrážděně, když jsem se jí po telefonu ptala, jak mám nastavit ten nový televizor. Seděla jsem v kuchyni svého malého bytu na sídlišti v Brně a cítila, jak se mi do očí derou slzy. Ne proto, že bych nerozuměla technice – ale proto, že jsem nerozuměla vlastnímu dítěti.

Celý život jsem žila pro ni. Když byl její otec, František, ještě naživu, byli jsme rodina. Ne dokonalá, ale drželi jsme při sobě. Po jeho smrti jsem zůstala sama s Lucií, tehdy jí bylo patnáct. Dělala jsem všechno proto, aby měla lepší život než já. Šila jsem jí šaty, pekla bábovky na její narozeniny, šetřila na její studia. Nikdy jsem si nestěžovala. Ani když jsem musela do dvou zaměstnání, abychom vyšly s penězi.

A teď? Lucie má vlastní rodinu, dvě děti, manžela Tomáše. Byt na druhém konci města. Práci v bance. Volá mi jednou týdně – někdy ani to ne. Když přijede na návštěvu, je to ve spěchu. „Mami, nemám moc času, děti mají kroužky…“ Vždycky se snažím připravit něco dobrého, aby měla radost. Ale ona jen projde bytem, zkontroluje ledničku a rychle odejde.

Někdy mám pocit, že jsem pro ni jen povinnost. Starý nábytek, který už nikdo nechce vyhodit. Když jsem jí jednou řekla, že se cítím sama, odpověděla: „Mami, vždyť máš sousedy! A můžeš chodit do klubu důchodců.“ Ale já nechci cizí lidi. Chci ji. Chci slyšet její smích v kuchyni jako dřív.

Jednoho dne jsem upadla v koupelně. Ležela jsem na studených dlaždicích a nemohla vstát. Volala jsem Lucii – nezvedala telefon. Nakonec mi pomohla sousedka paní Novotná. Malá, usměvavá paní s šedivými vlasy a laskavýma očima. Přinesla mi čaj a seděla u mě celou noc.

„Mileno, proč jsi mi nikdy neřekla, že jsi tak sama?“ zeptala se tiše.

„Nechtěla jsem obtěžovat…“ odpověděla jsem a rozplakala se.

Od té doby za mnou paní Novotná chodila častěji. Nosila mi koláče, povídaly jsme si o všem možném – o dětství v Brně, o manželech, kteří už nejsou mezi námi, o radostech i bolestech stáří. Byla to první osoba po letech, která mě opravdu poslouchala.

Jednou večer přišla Lucie nečekaně na návštěvu. Byla rozčilená: „Mami, proč jsi mi neřekla o tom pádu? To si myslíš, že nemám starosti dost?“

„Nechtěla jsem tě zatěžovat… Máš svou rodinu,“ odpověděla jsem tiše.

Lucie si povzdechla: „Ale ty jsi taky moje rodina.“

„Opravdu?“ zeptala jsem se a podívala se jí do očí. „Protože někdy mám pocit, že už pro tebe nejsem důležitá.“

Mezi námi zavládlo ticho. Pak Lucie vstala a začala uklízet kuchyň – jako by tím chtěla zahnat rozpaky.

Další týdny byly zvláštní. Lucie volala častěji, ale vždycky jen krátce. Paní Novotná za mnou chodila téměř denně. Jednou jsme spolu šly do parku a smály se jako dvě školačky.

Začala jsem si uvědomovat něco důležitého: rodina není jen krev. Je to i ten, kdo vás vyslechne, kdo vám přinese koláč v dešti nebo vás obejme, když je vám nejhůř.

Jednoho dne mi Lucie zavolala: „Mami, potřebuju pomoct s hlídáním dětí.“

Přišla jsem k nim domů – děti mě sotva pozdravily a běžely k počítači. Seděla jsem v obýváku a dívala se na fotografie na stěně – Lucie s Tomášem na dovolené v Chorvatsku, děti na lyžích v Jeseníkách… Nikde ani jedna fotka se mnou.

Když se Lucie vrátila domů, zeptala jsem se: „Proč tu nemáš žádnou fotku se mnou?“

Zarazila se: „Nevím… nějak mě to nenapadlo.“

„Víš,“ řekla jsem tiše, „někdy mám pocit, že už do tvého života nepatřím.“

Lucie mlčela. Pak mě objala – poprvé po letech.

Doma jsem dlouho přemýšlela o tom objetí. Bylo v něm něco smutného i krásného zároveň. Možná jsme obě udělaly chyby – já tím, že jsem ji celý život chránila před vším zlým a zapomněla ji naučit dávat lásku zpátky; ona tím, že si myslela, že má na všechno čas.

Paní Novotná mi jednou řekla: „Mileno, někdy je rodina ta, kterou si vybereme.“

Dnes už nejsem tak sama jako dřív. S paní Novotnou chodíme na procházky a povídáme si o všem možném. S Lucií je to pořád těžké – ale aspoň víme obě, kde jsme udělaly chybu.

A tak si večer sednu ke stolu s hrníčkem čaje a ptám se sama sebe: Znamená krev opravdu lásku? Nebo je rodina to místo, kde nás někdo skutečně slyší? Co myslíte vy?