Když jsme s Magdou přelstili její rodiče: Svatba, na kterou nikdy nezapomenu

„Tohle prostě nedovolím, Magdo! Svatba v červnu? Vždyť to přináší smůlu!“ křičela paní Novotná, zatímco její manžel mlčky seděl u stolu a upřeně mě pozoroval. Magda stála vedle mě, ruce sevřené v pěst, oči plné slz. Byli jsme v jejich obýváku v paneláku na Jižním Městě a já měl pocit, že se dusím.

„Mami, tati, je to naše rozhodnutí. Chceme svatbu v červnu, protože to pro nás něco znamená,“ snažila se Magda zachovat klid, ale její hlas se třásl. Já jen stiskl její ruku a snažil se jí dodat odvahu.

Paní Novotná se rozplakala. „Vždyť já chci jen to nejlepší! Všichni v rodině se brali v září nebo říjnu. To je tradice! Co tomu řekne babička?“

„Mami, babička už je tři roky mrtvá,“ zašeptala Magda a v tu chvíli jsem cítil, jak napětí v místnosti houstne. Pan Novotný konečně promluvil: „Michale, jsi slušný kluk, ale měl bys respektovat naši rodinu. U nás se věci dělají jinak.“

Bylo mi jasné, že tohle nebude jednoduché. S Magdou jsme spolu byli už pět let. Poznali jsme se na vysoké škole v Plzni a od té doby jsme prošli vším možným – od společného bydlení v malém bytě na Slovanech až po dlouhé večery plné hádek i smíchu. Ale nikdy jsem si nemyslel, že největší zkouška přijde až teď – kvůli svatbě.

Když jsme odcházeli od jejích rodičů, Magda mlčela. Venku pršelo a já ji objal. „To zvládneme,“ zašeptal jsem jí do vlasů. „Nenecháme si vzít náš den.“

Další týdny byly jako noční můra. Paní Novotná volala každý den s novými návrhy – svatba v září, hostina v jejich oblíbené restauraci U Tří lvů, pozvat celou rozvětvenou rodinu včetně strýce Karla, kterého Magda nemohla vystát. Dokonce nám chtěla vybrat i kapelu – dechovku z jejich vesnice.

Jednoho večera jsem seděl s Magdou u kuchyňského stolu a ona propukla v pláč. „Já už to nevydržím, Michale! Proč nemůžeme mít svatbu podle sebe? Proč musíme pořád někomu něco dokazovat?“

Vzpomněl jsem si na svého tátu. Zemřel před dvěma lety a vždycky mi říkal: „Nenech si do života kecat od nikoho, ani ode mě.“ V tu chvíli jsem věděl, co musíme udělat.

„Magdo, vezmeme se po svém. Tajně. Jen my dva a naši nejbližší přátelé. Rodičům to řekneme až potom.“

Chvíli na mě nevěřícně koukala, ale pak jí v očích zajiskřilo. „Opravdu bys to udělal?“

„Pro tebe cokoliv.“

Začali jsme plánovat. Bylo to vzrušující i děsivé zároveň. Našli jsme malou kapli na okraji Prahy, kde nás oddal starý známý Magdina bratra Tomáše – byl totiž farářem a jediný z rodiny nás chápal. Pozvali jsme jen pár nejbližších přátel – Janu s Petrem, kteří nám svědčili, a moji maminku.

Den svatby byl nádherný. Slunce svítilo, kaple voněla po šeříku a Magda byla krásnější než kdy jindy. Když jsme si říkali ano, cítil jsem obrovskou úlevu i radost. Po obřadu jsme šli do malé kavárny na Letné a smáli se tomu, jak jsme přelstili celý svět.

Ale štěstí netrvalo dlouho. Druhý den ráno volala paní Novotná.

„Magdo! Co jste to provedli? Jak jste mohli? To jste nám nemohli ani říct?“ Její hlas byl zlomený i rozzlobený zároveň.

Magda mlčela a já vzal telefon do ruky: „Paní Novotná, omlouvám se, ale bylo to naše rozhodnutí. Chtěli jsme mít svatbu podle sebe.“

Následovalo ticho a pak jen tiché vzlyky.

Další týdny byly těžké. Rodiče s námi nemluvili, Magda byla nešťastná a já měl pocit viny. Ale zároveň jsem věděl, že jsme udělali správnou věc.

Jednoho dne přišla paní Novotná k nám domů. Bez ohlášení. Sedla si ke stolu a dlouho mlčela.

„Magdo… promiň mi to všechno. Já jen chtěla… aby to bylo dokonalé. Ale asi jsem zapomněla, že dokonalé je to, co si vytvoříte vy sami.“

Magda ji objala a oba plakaly.

Dnes je to už několik let od té doby. S Magdou máme malou dceru Elišku a rodiče jsou součástí našeho života – i když občas mají pořád tendenci nám radit víc, než bychom chtěli.

Ale jedno vím jistě: Někdy je potřeba postavit se i těm nejbližším, abychom mohli žít svůj vlastní život.

A tak se ptám: Máte odvahu postavit se tradicím a očekáváním své rodiny? Nebo byste raději ustoupili kvůli klidu? Co je pro vás důležitější – láska nebo tradice?