Když jsem požádala manžela, aby pomohl „vaší mamince“, rozplakala se a odešla z našeho domu

„Petře, mohl bys prosím pomoct vaší mamince s nákupem? Vypadá unaveně,“ řekla jsem a utírala si ruce do utěrky. V kuchyni voněla polévka a děti se hádaly o poslední kousek chleba. Paní Novotná, moje tchyně, seděla u stolu, ruce složené v klíně, pohled upřený do stolu. Petr se na mě podíval, v očích měl zvláštní výraz, něco mezi únavou a podrážděním.

„Proč říkáš VAŠÍ mamince? Není to i tvoje maminka?“ ozvala se paní Novotná, hlas jí zadrhával. V tu chvíli se v kuchyni rozhostilo ticho, které by se dalo krájet. Děti zmlkly, Petr se narovnal a já cítila, jak mi hoří tváře.

„Já… promiňte, nechtěla jsem…“ začala jsem, ale paní Novotná už vstávala od stolu. „To je v pořádku, já už stejně půjdu,“ řekla tiše a sáhla po kabátu. Petr se na mě podíval s výčitkou, ale neřekl nic. Jen mlčky sledoval, jak jeho matka odchází z našeho bytu, aniž by se ohlédla.

Zůstala jsem stát v kuchyni, v ruce utěrku, v hlavě tisíc myšlenek. Proč jsem to řekla tak nešikovně? Proč jsem nemohla říct „maminko“ nebo aspoň „paní Novotná“? Vždyť jsem se snažila, opravdu snažila, aby mě přijala. Ale nikdy jsem nebyla dost dobrá. Nikdy jsem nebyla její dcera.

Petr se vrátil do kuchyně, zavřel za sebou dveře a dlouho mlčel. „Víš, jak je na tohle citlivá. Vždycky si přála, abys ji brala jako vlastní maminku. Víš, že po smrti táty je sama. A teď…“ Nedopověděl.

„Petře, já se snažím. Ale ona mě nikdy nepřijala. Pořád mi připomíná, že jsem rozvedená, že mám dvě děti. Že nejsem dost dobrá pro tebe. Jak mám být její dcera, když mě nikdy nechtěla?“ vyhrkla jsem, slzy na krajíčku.

Petr se posadil ke stolu, hlavu složil do dlaní. „Já vím, že to není jednoduché. Ale ona je moje máma. A já nechci, abych si musel vybírat mezi vámi.“

V tu chvíli vběhla do kuchyně moje dcera Anička. „Mami, proč babička plakala?“ zeptala se bezelstně. Podívala jsem se na ni a nevěděla, co říct. Jak vysvětlit osmileté holčičce, že rodina někdy bolí víc než cizí lidé?

Ten večer byl v bytě zvláštní klid. Petr odešel za matkou, já zůstala s dětmi. Snažila jsem se být veselá, ale uvnitř mě to bolelo. Připadala jsem si jako vetřelec ve vlastním domě.

Druhý den ráno jsem našla na stole vzkaz od Petra: „Jdu za mámou. Musím si s ní promluvit. Prosím, zkus to pochopit.“

Celý den jsem přemýšlela, kde se stala chyba. Vzpomínala jsem na všechny ty chvíle, kdy jsem se snažila paní Novotné zavděčit – pekla jsem její oblíbený štrúdl, chodila s ní na hřbitov za jejím mužem, poslouchala její příběhy z mládí. Ale nikdy jsem necítila, že by mě přijala. Vždycky tam byla ta neviditelná zeď.

Když se Petr večer vrátil, byl unavený a smutný. „Mamka říká, že už k nám nebude chodit. Prý jí tu není dobře. Prý se cítí jako cizí.“

„A co ty, Petře? Cítíš se tu doma?“ zeptala jsem se tiše.

Podíval se na mě, dlouho mlčel. „Já nevím. Mám tě rád. Mám rád i tvoje děti. Ale mám pocit, že jsem roztržený napůl. Mezi tebou a mámou. Nikdy jsem si nemyslel, že to bude tak těžké.“

V tu chvíli jsem pochopila, že nejsem jediná, kdo trpí. Že i Petr je v pasti mezi dvěma světy, které se nikdy nespojí.

Další dny byly plné napětí. Petr byl zamyšlený, často odcházel za matkou. Děti se ptaly, proč už babička nechodí. Já jsem se snažila držet rodinu pohromadě, ale cítila jsem, jak se nám pod nohama drolí půda.

Jednoho večera, když děti usnuly, sedla jsem si k Petrovi na gauč. „Petře, já už nemůžu. Snažila jsem se, ale nikdy to nebude dost. Možná bychom měli dát mamince čas. A sobě taky.“

Petr mě objal. „Nechci tě ztratit. Ale nechci ztratit ani mámu. Co mám dělat?“

A já jsem nevěděla, co říct. Jen jsem ho držela a oba jsme mlčeli.

Dny plynuly, paní Novotná se neozývala. Petr byl smutný, děti zmatené. Já jsem se snažila najít v sobě sílu, ale bylo to těžké.

Jednou jsem šla s Aničkou do parku a potkaly jsme paní Novotnou. Seděla na lavičce, v ruce tašku s nákupem, v očích smutek. Anička k ní běžela, objala ji. Paní Novotná ji pohladila po vlasech, ale na mě se ani nepodívala.

„Babičko, pojď k nám domů. Maminka říkala, že ti upeče štrúdl,“ žadonila Anička.

Paní Novotná se usmála, ale v očích měla slzy. „Děkuju, zlatíčko. Ale babička už je stará. Už nechce být nikde na obtíž.“

Stála jsem tam, neschopná slova. Chtěla jsem jí říct, že není na obtíž. Že ji potřebujeme. Ale slova mi uvízla v krku.

Když jsme přišly domů, Anička se mě zeptala: „Mami, proč je babička smutná? Udělala jsem něco špatně?“

Objala jsem ji. „Ne, zlatíčko. To my dospělí někdy děláme chyby. A někdy je těžké je napravit.“

Dnes večer sedím u stolu, dívám se na prázdné místo, kde vždycky sedávala paní Novotná. Přemýšlím, jestli jsem mohla udělat něco jinak. Jestli někdy budu opravdu součástí této rodiny. Nebo jestli některé rány prostě nikdy nezmizí.

Myslíte, že se dá taková propast mezi lidmi ještě překlenout? Má smysl se dál snažit, když druhá strana nechce? Co byste udělali na mém místě?