Když jsem požádala babičku o dům: Příběh o lásce, zklamání a rodinných tajemstvích

„Šárko, co to má znamenat?“ Babiččin hlas zněl ostřeji, než jsem kdy slyšela. Seděla u kuchyňského stolu, ruce sevřené kolem hrnku s čajem, a její oči mě propalovaly skrz naskrz. V tu chvíli jsem litovala, že jsem vůbec otevřela to téma.

„Babi, já… já jenom…“ zakoktala jsem se a cítila, jak mi hoří tváře. „Vždyť víš, že tenhle dům je pro mě vším. Vyrůstala jsem tu, ty jsi mě vychovala. Jen jsem chtěla mít jistotu, že o něj nepřijdu…“

Babička se na mě dívala dlouho beze slova. V kuchyni bylo ticho, jen staré hodiny na zdi hlasitě tikaly. Venku pršelo a kapky bubnovaly do parapetu. Vzduch byl těžký, napjatý.

„Myslíš si, že bych tě někdy vyhodila?“ zeptala se nakonec tiše. Její hlas byl zlomený a já cítila, jak se mi hrnou slzy do očí.

„Ne… to ne…“ šeptla jsem. „Ale co když… až tu nebudeš… Co když přijde strejda Pavel a bude chtít dům prodat? Víš, jaký je.“

Babička se odvrátila k oknu. „Pavel je můj syn. Tvoje matka byla moje dcera. Všichni jsme rodina. Myslela jsem, že to chápeš.“

V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc jsem ji ranila. Ale zároveň jsem cítila křivdu – vždyť já tu byla každý den! Když babička před pěti lety upadla a zlomila si nohu, byla jsem to já, kdo jí vařil polévky a pomáhal s hygienou. Když jí v noci bylo špatně, běžela jsem přes půl města s léky. Pavel přijel maximálně na Vánoce s lahví vína a rychle zase zmizel.

„Babičko,“ zkusila jsem to znovu opatrněji. „Já tě mám ráda. Jenom mám strach. Nechci přijít o domov.“

„A myslíš si, že já nechci?“ odsekla. „Tenhle dům postavil děda vlastníma rukama. Každá cihla má svůj příběh. A teď chceš papír? Podpis? To je pro tebe důležitější než to všechno, co jsme spolu prožily?“

Mlčela jsem. Slova mi uvízla v krku.

Babička vstala a pomalu přešla ke kredenci. Sáhla po staré plechové krabici a vytáhla svazek dopisů. „Víš, co je tohle?“ zeptala se.

Zavrtěla jsem hlavou.

„Dopisy od tvé maminky. Psala mi je z nemocnice, když už věděla, že umírá.“

Srdce mi bušilo až v krku. O těch dopisech jsem nikdy neslyšela.

„V jednom z nich mi napsala: ‚Mami, postarej se o Šárku tak, jak jsi se vždycky starala o mě. Dej jí domov, i když já už nebudu moct.‘ A já ti ten domov dala. Ale nikdy bych nechtěla, aby ses o něj musela bát kvůli papíru.“

Slzy mi stékaly po tváři a já cítila obrovskou vinu.

„Promiň… Já jen…“

Babička mě objala. „Já vím, holčičko. Ale věci nejsou tak jednoduché. Pavel má taky právo na kus tohohle domu. A já nechci rozdělit rodinu kvůli majetku.“

V tu chvíli vešel do kuchyně Pavel – jako by ho někdo přivolal. „O čem se tady bavíte?“ zeptal se podezřívavě.

Babička mu všechno řekla – bez obalu, bez lhaní.

Pavel se rozčílil: „Takže ty už plánuješ dědictví zaživa? To je pěkný! Já sem sice nejezdím každý den, ale pořád jsem tvůj syn!“

„Pavle,“ snažila jsem se vysvětlit situaci, „já tu s babičkou žiju, starám se o ni…“

„A co? To znamená, že máš nárok na všechno? Já mám taky děti!“ křičel.

Babička nás oba umlčela jediným gestem ruky.

„Dost! Nechci slyšet hádky o barák! Chci slyšet, že jste rodina!“

Nastalo ticho. Pavel uraženě odešel a práskl dveřmi.

Seděla jsem s babičkou dlouho do noci a povídaly jsme si o všem možném – o dětství mojí maminky, o dědovi, o tom, jaké to bylo za socialismu stavět dům svépomocí a schánět cihly pod rukou.

Ráno jsem šla do práce s těžkým srdcem. V kanceláři jsem byla duchem nepřítomná – kolegyně Jana si toho všimla: „Šárko, jsi v pohodě?“

Pokrčila jsem rameny: „Rodinné věci…“

Odpoledne mi přišla SMS od Pavla: „Promluvme si.“

Sešli jsme se v kavárně na náměstí. Pavel byl nervózní.

„Hele,“ začal opatrně, „možná jsem včera přehnal reakci. Jenom… mám pocit, že mě všichni přehlížíte.“

„Pavle,“ řekla jsem upřímně, „já tě chápu. Ale zkus pochopit i mě – ten dům je pro mě všechno.“

Dlouho mlčel.

Nakonec navrhl: „Co kdybychom s babičkou zašli k notáři a domluvili se na nějaké dohodě? Třeba věcné břemeno pro tebe? Až babička nebude… dům se rozdělí podle zákona.“

Souhlasila jsem – nebylo to ideální řešení, ale aspoň něco.

Když jsme to oznámili babičce, rozplakala se štěstím: „Tohle by vaše maminka chtěla – abyste drželi spolu.“

Dnes večer sedím v kuchyni u stejného stolu jako tehdy a přemýšlím: Udělala jsem dobře? Nebo jsem otevřela ránu, která už nikdy nezmizí? Co je vlastně důležitější – jistota domova na papíře nebo rodina?