Když jsem musela volit mezi dcerou a rodinou – může mi někdo odpustit?

„Tohle už dál nesnesu, mami! Ona mě nenávidí!“ křičela na mě moje dcera Klára, když práskla dveřmi svého pokoje. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Z obýváku se ozýval hlas mé tchyně, paní Věry: „Elizabeto, měla bys té holce konečně ukázat, kdo je tady pánem v domě! Za našich časů by si tohle žádné dítě nedovolilo!“

Bylo pondělní odpoledne, venku pršelo a v našem bytě na pražském sídlišti bylo dusno nejen kvůli počasí. Klára se vrátila ze školy uplakaná, protože jí babička opět vyčetla, že má špatné známky z matematiky a že je drzá. Jenže tentokrát to bylo jiné – Věra jí řekla, že nikdy nebude dost dobrá, že je ostuda rodiny. Slyšela jsem to na vlastní uši. A v tu chvíli se ve mně něco zlomilo.

„Mami, proč mě nikdy nebráníš?“ ptala se Klára tiše, když jsem za ní přišla do pokoje. Seděla na posteli, objímala si kolena a slzy jí stékaly po tváři. „Vždycky stojíš na její straně.“

Cítila jsem se jako nejhorší matka na světě. Věra u nás bydlela už dva roky od chvíle, kdy ovdověla. Můj muž Petr trval na tom, že ji nemůžeme nechat samotnou. Jenže od té doby se náš domov změnil v bitevní pole. Věra měla na všechno názor, všechno komentovala a hlavně – nikdy nenechala Kláru na pokoji. Každý den ji srovnávala s Petrem: „Tvůj táta byl ve tvém věku premiant! Ty jsi jen líná.“

Snažila jsem se být mostem mezi generacemi. Ale čím víc jsem se snažila, tím víc jsem selhávala. Petr byl většinu času v práci nebo na služebních cestách. Když byl doma, stál za svou matkou: „Věra to myslí dobře, Klára je opravdu rozmazlená.“

Ten večer jsem seděla v kuchyni a přemýšlela. Klára nejedla večeři, Věra mlčky pletla ponožky a Petr sledoval zprávy. Ticho bylo těžké jako olovo. Najednou Věra promluvila: „Elizabeto, měla bys tu holku poslat na internát. Aspoň by se naučila disciplíně.“

To byla poslední kapka.

„Dost!“ vykřikla jsem tak nahlas, až všichni ztichli. „Klára nikam nepůjde! A jestli má někdo odejít, tak… tak to budeš ty, Věro!“

Věra zbledla a Petr vyskočil: „Co to říkáš? To myslíš vážně?“

„Ano,“ řekla jsem tiše, ale pevně. „Nemůžu dovolit, aby moje dcera každý den trpěla jen proto, že ty nejsi schopná ji přijmout takovou, jaká je.“

V tu chvíli jsem věděla, že už není cesty zpět.

Následující dny byly peklo. Petr se mnou nemluvil, Věra brečela a volala příbuzným, jaká jsem zlá snacha. Klára byla poprvé za dlouhou dobu klidnější – dokonce se usmála. Ale já… já jsem měla pocit, že jsem rozbila vlastní rodinu.

Jednou večer přišla Věra za mnou do kuchyně. „Nikdy ti to neodpustím,“ řekla chladně. „Zradila jsi rodinu.“

„Nezradila,“ odpověděla jsem tiše. „Jen chráním svou dceru.“

Petr mi později vyčetl: „Kvůli tobě už máma nechce zůstat. Co když jí něco bude? Co když umře sama?“

„A co když Klára vyroste s pocitem, že ji nikdo nemiluje?“ zeptala jsem se ho zoufale.

Nakonec Věra skutečně odešla bydlet k sestře do Plzně. Petr byl několik týdnů jako tělo bez duše, ale postupně začal chápat, proč jsem to udělala. Klára se zlepšila ve škole i doma – začala mi vyprávět o svých snech a přestala se bát chodit domů.

Ale rodina už nikdy nebyla stejná. Někteří příbuzní se mnou přestali mluvit. Na Vánoce jsme byli poprvé sami – jen já, Petr a Klára. Bylo to zvláštní ticho, ale i úleva.

Někdy v noci ležím vzhůru a ptám se sama sebe: Udělala jsem správnou věc? Byla jsem dobrá matka? Nebo jsem jen zradila své kořeny a rozbila rodinu?

Možná mi někdo odpoví… Může mi někdo odpustit? Co byste udělali vy na mém místě?