Když jsem musela bojovat za svou dceru – Předpojatost, rodinná zrada a rozhodnutí matky

„Tohle už není tvoje dcera, Eliško! Jestli ji necháš jít touhle cestou, už k nám nepatříš!“ křičela na mě má matka, zatímco v kuchyni práskala dvířky od kredence. Stála jsem tam, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Moje dcera Klára seděla na židli, oči zarudlé od pláče, a já jsem věděla, že právě teď se rozhoduje všechno.

Bylo to v zimě, těsně před Vánoci. Všude vonělo cukroví, ale v našem domě byla cítit jen hořkost. Klára mi před týdnem oznámila, že je zamilovaná do Sáry – své spolužačky z gymnázia. Nejdřív jsem byla v šoku, ale pak jsem cítila jen strach. Ne o ni, ale o to, co na to řekne naše rodina. Jsme z malé vesnice na Vysočině, kde se o všem ví a kde se jinakost neodpouští.

Když jsem to řekla rodičům, otec jen mlčky odešel z místnosti. Matka začala běsnit. „Tohle je hanba! Co si o nás lidi pomyslí? Vždyť to je proti přírodě!“ Její slova bodala jako jehly. Klára se schoulila do klubíčka a já jsem měla chuť ji obejmout, ale matka mě odstrčila. „Jestli ji budeš dál podporovat, už nejsi moje dcera!“

V noci jsem nemohla spát. Převalovala jsem se v posteli vedle manžela Pavla, který byl stejně zaskočený jako já. „Eliško, co když mají tvoji rodiče pravdu? Co když Klára jenom zkouší, co vydržíme?“ ptal se tiše. Ale já jsem věděla, že to není žádná zkouška. Viděla jsem, jak se Kláře rozsvítí oči, když mluví o Sáře. Viděla jsem, jak trpí, když ji rodina odmítá.

Další dny byly peklo. Rodiče mi přestali volat, sestra Jana mi psala jen strohé zprávy. Ve vesnici se začaly šířit řeči. V obchodě na mě prodavačka koukala skrz prsty, sousedka mě přestala zdravit. Klára přestala chodit ven, zamykala se v pokoji a já jsem měla pocit, že ji ztrácím.

Jednoho večera jsem ji našla sedět na posteli, v ruce dopis. „Mami, já už to tady nevydržím. Sára říkala, že můžu být u nich v Brně. Prosím, nech mě jít.“ Její hlas byl zlomený, ale v očích měla odhodlání. Sedla jsem si k ní a objala ji. „Klárko, já tě nikdy neopustím. Ať se děje cokoliv.“

Druhý den jsem sbalila Klářiny věci a odvezla ji do Brna. Sára a její rodiče nás přivítali s otevřenou náručí. Bylo to poprvé za dlouhou dobu, co jsem viděla Kláru usmívat se. Ale když jsem se vracela domů, srdce mi pukalo. Věděla jsem, že doma už na mě nečeká rodina, ale jen prázdný dům a ticho.

Matka mi volala až za měsíc. „Tak jsi ji opravdu nechala odejít? Ty ses zbláznila! Už nejsi moje dcera!“ Zavěsila dřív, než jsem stačila cokoliv říct. Otec mi už nikdy nezavolal. Sestra mi poslala jen krátkou zprávu: „Měla by ses stydět.“

Začala jsem chodit k psycholožce. Byla to jediná možnost, jak se nezbláznit. Každý den jsem si kladla otázku, jestli jsem udělala správně. Klára mi volala, byla šťastná, studovala, měla přátele. Ale já jsem přišla o všechno, co jsem znala – o rodiče, o sestru, o pocit domova.

Jednou za mnou přišla sousedka paní Novotná. „Eliško, vím, že to máš těžké. Ale udělala jsi správně. Děti jsou to nejdůležitější.“ Poprvé po dlouhé době jsem se rozplakala před někým jiným než před psycholožkou.

Dnes je to už pět let. Klára žije v Praze se Sárou, jsou šťastné. Já jsem se naučila žít bez rodiny, ale nikdy jsem nepřestala doufat, že mi jednou odpustí. Každý Štědrý den zapaluji svíčku za rodiče a sestru a posílám jim tichou prosbu o smíření.

Někdy si říkám: Byla jsem dobrá matka, když jsem šla proti vlastní krvi? Nebo jsem zradila všechno, čemu mě učili? Co byste udělali vy na mém místě?