Když hosté nechtějí odejít: Velikonoce, které změnily všechno – Moje rodina, mé hranice, můj život

„Mami, proč tady pořád jsou? Já už chci spát ve svém pokoji!“ ozvala se malá Anička, když jsem jí večer potřetí stlala matraci v obýváku. V tu chvíli jsem měla chuť se rozbrečet. Už čtrnáctý den byl náš byt v Nuslích plný lidí, smíchu, hádek a nekonečných diskuzí o tom, kdo co uvaří a kdo kde bude spát. Můj bratr Petr s manželkou a dvěma dětmi, teta Alena, dokonce i babička z Moravy – všichni přijeli na Velikonoce a nikdo se neměl k odjezdu.

První dny byly ještě snesitelné. Všichni jsme se těšili na společné chvíle, malovali vajíčka, pekli mazance a hráli karty. Ale už třetí den jsem začala cítit, jak mi dochází síly. Každé ráno jsem vstávala první, abych připravila snídani pro osm lidí. Po obědě jsem sbírala špinavé talíře a večer uklízela hračky rozházené po celém bytě. „Jani, kde máme další ručníky?“ volala teta z koupelny. „Mami, kde jsou moje ponožky?“ křičel syn Honzík z ložnice, kterou teď sdílel s bratrancem.

Petr si mezitím v kuchyni rozložil notebook a tvářil se, že pracuje na důležité prezentaci. Jeho žena Lenka mi každé ráno připomínala, že děti potřebují bezlepkovou stravu, ale sama nikdy nepomohla s vařením. Babička neustále kritizovala, že mám v lednici málo zeleniny a že bych měla častěji větrat. A já? Já jsem se snažila být dokonalou hostitelkou. Usmívala jsem se, i když mi bylo do pláče.

Jednou večer, když už děti spaly a dospělí seděli u vína, jsem zaslechla rozhovor mezi Petrem a Lenkou.

„Myslíš, že bychom tu mohli zůstat ještě týden? V Praze je tolik věcí k vyřízení…“

„Ale vždyť Jana už vypadá unaveně,“ namítla Lenka tiše.

„To zvládne. Vždycky všechno zvládne,“ mávl rukou Petr.

V tu chvíli jsem měla chuť zakřičet: Nezvládnu! Ale místo toho jsem si nalila další sklenku vína a šla si lehnout na gauč do pracovny.

Dny plynuly a já byla čím dál podrážděnější. Začala jsem zapomínat na vlastní práci – šéf mi psal maily s vykřičníky v předmětu. Honzík měl narozeniny a já zapomněla koupit dort. Anička začala být plačtivá a ptala se mě, kdy už budeme zase sami.

Jednoho rána jsem našla v koupelně hromadu špinavého prádla a na stole v kuchyni lístek: „Jani, došel chleba.“ V tu chvíli mi praskly nervy. Zavřela jsem se v ložnici a rozplakala se tak, jak už dlouho ne. V hlavě mi běžely myšlenky: Proč to dělám? Proč neumím říct dost? Proč mám pocit, že musím všechny zachraňovat?

Když jsem vyšla ven, Petr seděl u stolu a četl noviny. „Jani, skočila bys pro rohlíky?“ zeptal se bez mrknutí oka.

„Ne,“ řekla jsem poprvé za ty dva týdny pevně. „Ne, neskočím. A víš co? Už to dál nejde. Potřebuju svůj domov zpátky. Potřebuju klid pro sebe i pro děti. Prosím vás všechny – domluvte si odjezd. Dneska.“

Nastalo ticho. Teta Alena zvedla obočí, babička začala něco nesrozumitelně mumlat o nevděčnosti dnešní generace. Petr vypadal překvapeně.

„Jani, vždyť jsme rodina,“ zkusil to smířlivě.

„Právě proto,“ odpověděla jsem tiše. „Protože jsme rodina, měli byste respektovat moje hranice. Já už nemůžu být jen služka ve vlastním bytě.“

Lenka se na mě podívala s pochopením a začala balit věci dětí. Petr chvíli trucoval, ale nakonec i on pochopil, že tentokrát to myslím vážně.

Když za nimi zaklaply dveře a byt konečně utichl, sedla jsem si na zem do kuchyně a rozplakala se znovu – tentokrát úlevou. Anička ke mně přiběhla a objala mě kolem krku.

„Mami, už jsme zase doma?“

„Ano, zlato,“ zašeptala jsem jí do vlasů.

Ten večer jsem dlouho přemýšlela o tom, proč je tak těžké říct nejbližším NE. Proč máme pocit, že musíme všechno vydržet jen proto, aby nás měli rádi? A kde je ta hranice mezi laskavostí a sebeobětováním?

Možná nejsem jediná, kdo tohle zažil. Jak jste na tom vy? Umíte říct rodině dost – nebo taky radši mlčíte a doufáte, že to nějak přejde?