Když děti mého partnera zjistily, že spolu bydlíme: Teď nám nedají pokoj

„To snad nemyslíš vážně, tati! Ona tady bude bydlet? V našem bytě?“ křičela Tereza, když poprvé vstoupila do obýváku a uviděla mě, jak skládám své knihy do police. Její mladší bratr Matěj stál za ní, ruce v kapsách, pohled zabodnutý do země. Petr, můj partner, se snažil zachovat klid. „Terezo, Lucie je teď součástí mého života. Prosím, zkus ji poznat.“

Byla jsem v tu chvíli paralyzovaná. Věděla jsem, že to nebude jednoduché, ale na takovou vlnu odporu jsem nebyla připravená. S Petrem jsme spolu byli teprve tři měsíce, když mě požádal, abych se k němu nastěhovala. Bylo to impulzivní, vášnivé rozhodnutí – oba jsme věřili, že když je láska silná, zvládneme všechno. Jenže jsme zapomněli na jednu zásadní věc: jeho děti.

První týdny byly jako na houpačce. Petr se snažil být prostředníkem mezi mnou a dětmi, ale čím víc se snažil, tím víc se Tereza i Matěj uzavírali do sebe. Každý večer jsem slyšela jejich šepot za zavřenými dveřmi dětského pokoje. Někdy jsem zaslechla své jméno, jindy jen útržky vět: „Proč musíme žít s cizí ženskou?“ nebo „Táta už na nás nemá čas.“

Jednou večer jsem seděla v kuchyni a snažila se připravit večeři pro všechny. Tereza přišla a bez jediného slova mi vytrhla z ruky nůž. „Tohle je máma vždycky dělala sama,“ řekla ledově a začala krájet zeleninu. Stála jsem tam jako přikovaná a cítila, jak mi po tváři stéká slza. Petr přišel až později a když viděl napětí mezi námi, jen si povzdechl.

Začala jsem pochybovat o všem. O sobě, o našem vztahu, o tom, jestli mám právo být v jejich životě. Moje vlastní rodina mi říkala: „Lucie, jsi blázen! Vždyť on má dvě skoro dospělé děti! Myslíš si, že tě někdy přijmou?“ Ale já jsem Petra milovala. A on mě ujišťoval: „Dej tomu čas.“

Jenže čas byl proti nám. Děti začaly bojovat jinak – ignorovaly mě, schválně nechávaly nepořádek v bytě, Matěj mi jednou dokonce schoval klíče od auta. Když jsem je našla pod jeho postelí, jen pokrčil rameny: „Nevím, jak se tam dostaly.“

Jednoho dne jsem přišla domů z práce a našla Terezu sedět na gauči s Petrovou bývalou ženou Janou. Byla to past – Jana přišla „náhodou“ na kávu a Tereza jí vyprávěla o tom, jak je doma všechno špatně. Jana mě probodla pohledem: „Lucie, možná byste měla zvážit, jestli je tohle opravdu vaše místo.“

Petr byl zoufalý. Snažil se dětem vysvětlit, že mě miluje a že se náš život musí posunout dál. Ale děti byly neoblomné. Každý víkend odmítaly společné výlety, večeře končily hádkami nebo tichým trucováním.

Začala jsem chodit na dlouhé procházky po sídlišti v Modřanech, kde jsme bydleli. Přemýšlela jsem o tom, jestli má cenu bojovat dál. Jednou jsem potkala sousedku paní Novotnou. „Lucinko,“ řekla mi soucitně, „děti jsou vždycky největší zkouška. Ale když vydržíte… možná vás jednou přijmou.“

Jednoho večera přišel Matěj za mnou do kuchyně. „Proč jste se s tátou dali tak rychle dohromady? Máma říká, že jste mu zatemnila mozek.“ Podívala jsem se mu do očí a poprvé cítila opravdovou bolest: „Matěji, já tvého tátu miluju. Ale nikdy bych nechtěla být důvodem vašeho neštěstí.“ Odešel beze slova.

Petr začal být podrážděný a unavený. Naše hádky byly čím dál častější – obviňovali jsme se navzájem z toho, že jsme situaci nezvládli. Jednou v noci jsem mu řekla: „Možná bych měla odejít.“ Chytil mě za ruku: „Neodcházej… prosím.“

Ale tlak byl neúnosný. Jednoho rána jsem našla na lednici vzkaz od Terezy: „Nikdy tě nepřijmu.“ Zhroutila jsem se na podlahu a poprvé opravdu přemýšlela o tom, že to vzdám.

Přesto jsem zůstala. Začala jsem hledat cesty k dětem – malé krůčky: společné pečení cukroví na Vánoce (i když Tereza demonstrativně odešla), pomoc Matějovi s úkolem z češtiny (i když mi poděkoval jen zamručením). Pomalu se napětí začalo zmírňovat – ne proto, že by mě přijali, ale protože si zvykli na mou přítomnost.

Dnes už je to rok od chvíle, kdy jsme se s Petrem rozhodli žít spolu. Není to dokonalé – Tereza mě stále přehlíží a Matěj je uzavřený do sebe. Ale občas zahlédnu v jejich očích něco jako smíření.

Někdy si říkám: Stálo to všechno za to? Má láska cenu tolika slz a bolesti? Co byste udělali vy na mém místě?