Když babička zjistila, že její vnuk čeká na její dům

„Mami, proč se pořád ptáš, jestli už je babičce líp? Vždyť víš, že je to jen otázka času…“ slyšela jsem za dveřmi kuchyně hlas svého syna Tomáše. Zastavila jsem se v půli kroku a srdce mi začalo bušit jako splašené. Věděla jsem, že bych neměla poslouchat, ale nemohla jsem odejít.

„Tomáši, takhle nemluv! Je to tvoje babička,“ odpověděla tiše moje maminka, ale v jejím hlase byla slyšet únava. „Já vím, ale… vždyť jsi sama říkala, že ten dům bude jednou náš. A já už mám plány, jak bych ho přestavěl. S Aničkou chceme děti a v paneláku to nejde…“

Zůstala jsem stát jako přimražená. To snad není možné! Tomáš, můj vlastní syn, už plánuje život v domě mojí maminky, která ještě žije! V tu chvíli jsem měla chuť vtrhnout dovnitř a zakřičet na ně oba, ale místo toho jsem se tiše rozplakala.

Ten večer jsem nemohla usnout. Převalovala jsem se v posteli a hlavou mi běžely vzpomínky na dětství. Na to, jak jsme s maminkou pekly bábovku v té staré kuchyni, jak jsme s tátou stavěli sněhuláka na zahradě. Ten dům byl pro mě víc než jen nemovitost – byl to domov, místo plné vzpomínek a lásky. A teď? Teď je to pro mého syna jen investice.

Druhý den jsem šla za maminkou. Seděla v křesle u okna a pletla ponožky. „Mami, musím s tebou mluvit,“ začala jsem opatrně. Podívala se na mě svýma unavenýma očima a pousmála se. „Copak se děje, Marto?“

Chvíli jsem mlčela. „Slyšela jsem včera Tomáše… jak mluvil o tvém domě. Je mi to líto.“

Maminka položila pletení do klína a povzdechla si. „Víš, Marto, já nejsem slepá. Vidím, jak se všichni kolem mě začali chovat jinak, od té doby co mi lékař řekl tu diagnózu. Najednou má každý zájem o to, co bude s domem. Ale málokdo se zeptá, jak mi opravdu je.“

Cítila jsem stud a bezmoc. „Mami, já nechci, aby ses cítila jako přítěž…“

„To není tvoje vina,“ přerušila mě jemně. „Ale bolí mě to. Dům je jen dům. Ale rodina… rodina by měla držet pohromadě.“

Ten den jsem si uvědomila, jak moc jsme všichni zklamali. Začala jsem si všímat drobností – jak bratr Petr najednou často volá a ptá se na stav střechy; jak teta Jana nabízí pomoc s úklidem, ale vždycky skončí u prohlížení starých šperků; jak Tomáš s Aničkou plánují rekonstrukci ještě předtím, než babička vůbec odejde.

Jednoho večera jsme se všichni sešli u babičky na večeři. Atmosféra byla napjatá. Petr se hádal s Janou o tom, kdo má větší zásluhy na péči o babičku. Tomáš mlčel a Anička nervózně míchala polévku.

Babička najednou vstala od stolu a hlasitě položila lžíci. „Dost! Už toho mám dost! Myslela jsem si, že když budu potřebovat pomoc, rodina mi ji poskytne z lásky, ne kvůli dědictví! Jestli vám jde jen o dům, tak vám ho klidně prodám a peníze rozdám na charitu!“

V místnosti zavládlo ticho. Nikdo nevěděl, co říct. Já měla slzy v očích a cítila jsem obrovskou hanbu.

Po té večeři se všechno změnilo. Babička začala být uzavřenější, už nás nezvala tak často jako dřív. Petr přestal volat úplně a Jana se urazila na celé kolo. Tomáš se mi vyhýbal pohledem a já nevěděla, jak s ním o tom mluvit.

Jednou večer jsem seděla s Tomášem v obýváku a konečně našla odvahu zeptat se: „Tomáši, proč jsi tak posedlý tím domem? Vždyť babička je ještě tady…“

Podíval se na mě a v očích měl slzy. „Mami, já nevím… Možná mám strach z budoucnosti. Všichni kolem mě něco vlastní – byty, domy – a já mám pocit, že bez toho nikdy nebudu mít jistotu.“

Objala jsem ho a oba jsme plakali.

Babička nakonec svůj dům opravdu prodala a peníze věnovala dětskému domovu v našem městě. Rodina se rozpadla – Petr už s námi nemluví, Jana nás pomlouvá po celé vesnici a Tomáš se odstěhoval do podnájmu.

A já? Každý den si kladu otázku: Kde jsme udělali chybu? Je možné někdy odpustit sobectví těch nejbližších? Co je vlastně důležitější – majetek nebo rodina?

Možná mi odpovíte vy…