Jen jeden vnuk stačí! Moje bitva proti rozhodnutí tchyně

„To snad nemyslíš vážně, Aleno! Další dítě? Vždyť už máte Filípka, to přece stačí!“ Její hlas byl ostrý jako nůž a já jsem měla pocit, že se mi pod nohama propadá zem. Seděla jsem v kuchyni u stolu, ruce mi svíraly hrnek s čajem, který už dávno vychladl. Tchyně stála naproti mně, ruce v bok, oči tvrdé a neústupné. Můj manžel Petr seděl mezi námi, pohled upřený do stolu, jako by doufal, že se v něm najde nějaká odpověď, která by všechny uspokojila.

„Mami, prosím tě…“ začal Petr tiše, ale ona ho přerušila mávnutím ruky. „Ne, Petře! Už jsem ti to říkala mockrát. Jeden vnuk stačí. Dneska není doba na velké rodiny. Kdo to bude živit? Kdo se o ně postará? A co Filípek? Myslíš, že mu prospěje, když mu vezmete pozornost a lásku?“

Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy, ale odmítala jsem je pustit ven. Ne před ní. Ne před tou ženou, která mi od začátku dávala najevo, že nikdy nebudu dost dobrá pro jejího syna. „Paní Novotná, tohle je naše rozhodnutí. Já… já to dítě chci. Je to i moje rodina.“

Tchyně se zasmála, ale v jejím smíchu nebylo nic vřelého. „Tvoje rodina? Ty jsi tady jen host, Aleno. A já nechci, aby se můj syn a můj vnuk museli kvůli tobě trápit.“

Petr se konečně odhodlal zvednout hlavu. „Mami, dost. Alena je moje žena a já ji miluju. To dítě je i moje. Musíme to zvládnout spolu.“

Ale jeho hlas zněl nejistě a já jsem věděla, že v něm pořád hlodá pochybnost. Věděla jsem, že jeho matka má na něj větší vliv, než by si kdy přiznal.

Ten večer jsme se doma pohádali. „Proč jí to dovoluješ? Proč jí pořád ustupuješ?“ vyčetla jsem mu, když jsme uložili Filípka do postele. „Aleno, ona to myslí dobře. Má strach, že to finančně nezvládneme. Víš, jak je to dneska těžké…“

„A co já? Já nemám strach? Myslíš, že jsem si to nepromyslela? Ale nechci, aby mi někdo diktoval, kolik můžu mít dětí! Nechci, aby naše dítě vyrůstalo v atmosféře, kde je nechtěné!“

Petr mlčel. Otočil se ke mně zády a já jsem poprvé pocítila opravdovou samotu. V noci jsem nemohla spát. Převalovala jsem se v posteli a v hlavě mi zněla slova tchyně. „Jsi tu jen host…“ Bylo to, jako by mi někdo vyrval srdce z těla.

Další dny byly plné napětí. Tchyně volala Petrovi každý den, ptala se, jestli už jsem si to nerozmyslela. Filípek začal být neklidný, vnímal dusno v bytě. Jednou večer, když jsem ho ukládala, se mě zeptal: „Maminko, proč jsi smutná? Udělal jsem něco špatně?“

To mě zlomilo. Objala jsem ho a slíbila si, že se za něj i za to malé v břiše budu rvát, i kdybych měla přijít o všechno.

Jednoho dne jsem se rozhodla. Vzala jsem si volno v práci a šla za tchyní. Seděla v obýváku, pletla svetr pro Filípka. „Paní Novotná, musíme si promluvit.“

Zvedla oči, v nich chlad. „O čem? Už jsem řekla, co si myslím.“

„Já vím. Ale já taky vím, co chci já. To dítě je součást naší rodiny, ať se vám to líbí, nebo ne. Nechci, aby vyrůstalo v nenávisti. Pokud mě budete dál tlačit, odejdu. S Filípkem i s tím dítětem. A Petr… Petr si bude muset vybrat.“

Viděla jsem, jak jí cukly koutky úst. „To bys neudělala.“

„Udělala. Protože už nemůžu dál žít v tomhle strachu a ponížení. Chci, aby moje děti věděly, že jejich máma má sílu bojovat za jejich štěstí.“

Tchyně mlčela. Pak odložila pletení a poprvé za celou dobu se na mě podívala jinak. „Myslíš, že já jsem to měla lehké? Když jsem čekala Petra, jeho otec mě opustil. Všichni mi říkali, že to nezvládnu. Ale já to zvládla. A možná proto mám strach, že ty to nezvládneš.“

Najednou jsem ji viděla jinýma očima. Ne jako nepřítele, ale jako ženu, která taky bojovala. „Já to zvládnu. Ale potřebuju, abyste mi věřila. A abyste byla babičkou i tomu druhému dítěti.“

Dlouho bylo ticho. Pak jen tiše řekla: „Uvidíme.“

Když jsem se vrátila domů, Petr na mě čekal. „Mluvil jsem s mámou. Říkala, že jsi byla statečná. Aleno, promiň, že jsem tě nechal v tom samotnou. Já… já tě miluju. A chci to dítě taky.“

Objali jsme se a já cítila, že jsem poprvé za dlouhou dobu opravdu doma. Věděla jsem, že nás čeká ještě spousta těžkých chvil, ale už jsem se nebála. Protože jsem věděla, že mám sílu bojovat za to, co je správné.

Někdy si večer, když Filípek spí a já hladím bříško, kladu otázku: Proč je tak těžké být šťastná, když člověk jen chce milovat a být milován? Myslíte, že bych měla být tvrdší, nebo je lepší hledat cestu k porozumění? Co byste udělali vy na mém místě?