„Já jsem ti slíbila peníze na auto, domluvte se s bráchou.“ Jak jedno rozhodnutí roztrhalo naši rodinu

„Tak si to vyřešte mezi sebou, já jsem slíbila peníze na auto vašemu bráchovi,“ řekla máma a položila telefon. V tu chvíli jsem měla chuť něco rozbít. Stála jsem v kuchyni našeho panelákového bytu v Brně, v ruce jsem svírala hrnek s vlažnou kávou a cítila, jak se mi třesou prsty. Vedle v pokoji plakala malá Anička, naše dvouměsíční dcera, a já měla pocit, že se mi svět rozpadá pod rukama.

Před třemi lety jsme s Martinem byli bezdětní, oba jsme pracovali, žili jsme si docela pohodlně. Máma tehdy přišla s tím, že nám i mému mladšímu bratrovi Petrovi dá každému sto tisíc – prý na auto nebo na něco důležitého do života. „Ale až budete potřebovat,“ řekla tehdy u nedělního oběda. Nikdo se nehádal, nebylo proč. Petr byl tehdy ještě na vysoké a my s Martinem jsme měli staré fabii, která nám stačila.

Jenže pak se všechno změnilo. Petr dostudoval, našel si práci v Praze a za půl roku si koupil nové auto – samozřejmě za těch sto tisíc od mámy. My jsme mezitím zjistili, že čekáme Aničku. Martin přišel o práci v IT firmě, já byla na rizikovém těhotenství a najednou jsme byli rádi za každou korunu. Naše fabia začala stávkovat a s kočárkem a miminkem to bylo čím dál horší.

„Mami, potřebovali bychom ty peníze na nové auto. S Aničkou už to fakt nejde,“ řekla jsem jí do telefonu, když jsem sebrala odvahu. „Ale já už jsem je dala Petrovi. Domluvte se spolu,“ odpověděla bez mrknutí oka. V tu chvíli jsem pochopila, že pro ni je spravedlnost něco úplně jiného než pro mě.

Martin mě objal kolem ramen, když jsem mu to vyprávěla. „To snad není možný! Vždyť ona nám to slíbila taky!“ křičel a já viděla, jak je zoufalý. „Zkusím zavolat Petrovi,“ navrhl.

Petr zvedl telefon až napodruhé. „Hele, ségra, já ty peníze už nemám. Auto jsem koupil a zbytek padl na kauci za byt. To je prostě smůla.“ Jeho hlas byl tvrdý, skoro cizí. „Ale máma říkala…“ začala jsem, ale skočil mi do řeči: „To si vyřiďte s ní. Já ti nic dávat nebudu.“

Seděla jsem pak dlouho na balkoně a koukala do šedého dvora mezi paneláky. Přemýšlela jsem, kde se to všechno pokazilo. Vždycky jsme byli s Petrem blízko – hráli jsme spolu na zahradě u babičky, smáli se u večeře, hádali se o poslední kousek bábovky. Teď mezi námi stála zeď z nevyřčených křivd a peněz.

Máma mi pak poslala SMS: „Nebuď zlá na bráchu. Každý má svůj život.“ Chtělo se mi křičet: A co ten náš? Co naše dítě? Proč pro ni nejsme stejně důležití?

Martin začal chodit na brigády do skladu, já prodávala oblečení po internetu a snažila se ušetřit každou korunu. Auto jsme nakonec koupili starší přes inzerát – bylo to lepší než nic, ale pokaždé když nastartuju a slyším ten chrčivý zvuk motoru, připomene mi to všechno, co se mezi námi stalo.

Rodinné oslavy jsou teď plné napětí. Petr přijede v lesklém autě, máma mu nosí koláče do kufru a mě sotva pozdraví. Když jsem jí jednou řekla, že mě to mrzí, jen pokrčila rameny: „Ty jsi vždycky byla citlivka.“

Jednou večer sedím s Martinem u stolu a on tiše řekne: „Víš, já bych nikdy nevěřil, že peníze dokážou takhle rozdělit rodinu.“ Mlčím. Vím přesně, co cítí – zklamání, vztek i smutek.

Někdy přemýšlím, jestli jsem měla být tvrdší. Měla jsem jít za mámou a trvat na svém? Nebo za Petrem? Nebo prostě přijmout, že v některých rodinách spravedlnost neexistuje?

Když večer uspávám Aničku a dívám se na její klidnou tvář, říkám si: Udělám všechno proto, aby ona nikdy nemusela řešit takové věci s vlastní rodinou.

Říkám si: Je možné někdy odpustit takovou křivdu? A co byste udělali vy na mém místě?