Dvě strany pravdy: Můj život s Jaroslavem

„Kde jsi byl tak dlouho, Jardo?“ ptám se tiše, když se dveře zabouchnou a on si setře kapky deště z kabátu. V očích má únavu, ale i cosi nečitelného, co mě poslední měsíce bodá jako trn. „V práci, Zuzko. Měli jsme poradu, pak jsem musel ještě něco dodělat,“ odpovídá, aniž by se na mě podíval. Vím, že lže. Už dlouho vím, že něco není v pořádku. Ale dnes večer, když jsem v jeho kapse našla účtenku z kavárny v Nuslích, kde jsme spolu nikdy nebyli, rozhodla jsem se, že už nebudu mlčet.

Sedím v kuchyni, ruce se mi třesou, když listuji jeho starými zprávami na tabletu, který zapomněl odhlásit. „Miluji tě, nemůžu se dočkat, až tě zase uvidím,“ píše někomu, koho oslovuje „Leničko“. Srdce mi buší až v krku. V hlavě mi běží tisíce myšlenek – co když je to jen kamarádka? Co když jsem paranoidní? Ale v hloubi duše vím, že tohle není poprvé, co cítím, že se mezi nás vkrádá někdo třetí.

Když Jaroslav usne, tiše se vyplížím z ložnice a volám číslo, které jsem našla v jeho zprávách. Zvedne to žena s jemným hlasem. „Prosím?“ ozve se. „Dobrý večer, tady Zuzana Novotná. Myslím, že bychom si měly promluvit o Jaroslavovi.“ Na druhém konci je chvíli ticho, pak se ozve: „Vy jste jeho kolegyně?“ „Ne, jsem jeho manželka.“

Následující den se setkáváme v malé kavárně na Vinohradech. Lenka je drobná, má smutné oči a ruce sevřené v klíně. „Já… já jsem nevěděla, že je ženatý,“ šeptá. „Říkal, že je rozvedený, že žije sám.“ Cítím, jak se mi hroutí svět. Všechno, co jsem si myslela, že vím o svém manželovi, je lež. Dívám se na Lenku a v jejím pohledu vidím stejný šok, stejnou bolest.

„Jak dlouho…?“ ptám se. „Dva roky,“ odpoví. Dva roky. Dva roky žiju s člověkem, kterého neznám. Dva roky mi lže do očí. Dva roky si plánuje život s jinou ženou. V hlavě mi běží vzpomínky – společné dovolené, rodinné oslavy, večery u televize. Všechno to byla jen kulisa, za kterou se odehrával jiný život.

Když se vrátím domů, Jaroslav sedí v obýváku a dívá se na zprávy. „Musíme si promluvit,“ řeknu pevně. „O Lence.“ Zbledne. „O čem to mluvíš?“ „Vím o ní. Vím o všem. Dva roky jsi mi lhal. Dva roky jsi žil dvojí život. Proč?“

Začne se vymlouvat, že to nebylo tak, jak to vypadá, že to byla jen chyba, že mě miluje. Ale já už mu nevěřím. „Myslíš, že můžeš žít dva životy a nikdo si toho nevšimne? Myslíš, že můžeš milovat dvě ženy najednou?“ křičím. „Nechtěl jsem nikomu ublížit,“ šeptá. „Ale ublížil jsi nám oběma. A sobě taky.“

Další týdny jsou peklo. Jaroslav se snaží zachránit, co se dá, slibuje, že s Lenkou skončí, že se změní. Ale já už vím, že nic nebude jako dřív. Každý pohled, každé slovo je poznamenané nedůvěrou. Doma vládne ticho, napětí by se dalo krájet. Naše dcera Anička se mě ptá, proč je tatínek pořád smutný a proč spolu nemluvíme. „Někdy se dospělí pohádají, zlato,“ odpovídám a v očích mě pálí slzy.

Jednoho dne mi Lenka zavolá. „Zuzano, můžeme se sejít?“ Souhlasím. Sedíme spolu v parku na lavičce a poprvé mluvíme jako dvě ženy, které spojuje stejná bolest. „Nevím, co mám dělat,“ říká Lenka. „Miluju ho, ale nemůžu žít s tím, že mi lhal.“ „Já taky ne,“ odpovídám. „Ale máme dítě. Musím myslet na Aničku.“

Začínám chodit k psycholožce. Potřebuji pochopit, proč jsem si ničeho nevšimla, proč jsem zavírala oči před pravdou. „Někdy si nechceme připustit, že se něco děje. Bojíme se změny, bojíme se samoty,“ říká mi doktorka Veselá. „Ale někdy je lepší bolestivá pravda než sladká lež.“

Jednoho večera, když Anička spí, sedím s Jaroslavem v kuchyni. „Chci rozvod,“ říkám tiše. Dívá se na mě, v očích má slzy. „Prosím, Zuzko, dej mi ještě šanci.“ „Nemůžu. Už ti nevěřím. A bez důvěry to nejde.“

Stěhuje se k matce do Modřan. Anička pláče, když jí vysvětluji, že tatínek bude bydlet jinde. „Ale proč, mami?“ „Protože někdy se lidé přestanou mít rádi tak, jak by měli.“

Začínám nový život. Je těžké být sama, ale cítím úlevu. Už nemusím žít ve lži. Lenka mi občas napíše, jak se má. I ona se rozhodla odejít. „Možná jednou odpustím, ale teď to nejde,“ píše mi. Obě jsme ztratily iluze, ale získaly jsme sebe.

Někdy večer, když sedím na balkoně a dívám se na světla Prahy, přemýšlím, jestli jsem mohla něco udělat jinak. Jestli jsem mohla poznat dřív, že se něco děje. Ale vím, že za to, co se stalo, nenesu vinu. Jaroslav si vybral svou cestu. Já si teď vybírám tu svou.

„Proč lidé lžou těm, které milují? Je lepší žít v bolavé pravdě, nebo ve sladké lži?“ Co byste udělali vy na mém místě?