Dům rozdělený napůl: Když zeť začne bojovat o střechu nad hlavou

„Tohle je nesmysl, Martine! Ten dům jsem stavěl vlastníma rukama pro Janu, ne pro tebe!“ křičel jsem a cítil, jak mi krev v žilách vře. Stáli jsme v kuchyni, kde ještě před rokem voněla nedělní bábovka a smáli jsme se u stolu. Teď tu bylo ticho, které by se dalo krájet. Jana seděla na židli, oči zarudlé od pláče, a Martin se na mě díval s ledovým klidem.

„Zdeňku, já jsem do toho domu taky investoval. Pamatuješ, jak jsme předělávali koupelnu? Ty peníze byly z mého účtu,“ řekl Martin a jeho hlas byl klidný, až mě to děsilo. V tu chvíli jsem měl chuť ho vyhodit ze dveří. Ale věděl jsem, že to není tak jednoduché. Všechno se změnilo od chvíle, kdy Jana přišla domů s tím, že se rozvádí.

Bylo to jako rána z čistého nebe. Jana byla vždycky silná holka, ale když mi tehdy zavolala do práce a mezi vzlyky mi řekla, že už to s Martinem dál nejde, měl jsem chuť ho roztrhat na kusy. Ale místo toho jsem ji objal a slíbil jí, že všechno zvládneme. Netušil jsem, jak těžké to bude.

Martin se odstěhoval do podnájmu v Nuslích, ale brzy začaly chodit dopisy od jeho právníka. První přišel v březnu – žádost o vypořádání společného jmění manželů. Pak další – požadavek na polovinu domu. Seděl jsem s Janou u stolu a díval se na ty papíry. „Tati, co budeme dělat?“ ptala se tiše. Cítil jsem se bezmocný jako nikdy předtím.

Začali jsme hledat právníka. Paní doktorka Novotná byla rázná žena kolem padesátky, která nám hned na první schůzce řekla: „Musíme najít všechny doklady o tom, kdo co platil. Jinak to bude těžké.“ Prohrabávali jsme šuplíky, hledali účtenky z OBI i faktury od řemeslníků. Každý večer jsme seděli nad papíry a hádali se, kdo co koupil a kdy.

Mezitím se atmosféra v domě změnila. Moje žena Marie byla nervózní, Jana podrážděná a já jsem měl pocit, že už ani nejsem doma. Každý kout připomínal něco z minulosti – dětský pokoj s růžovými tapetami, které jsme lepili s Janou, zahrada, kde jsme sázeli jabloně… A teď to všechno hrozilo zmizet kvůli jednomu podpisu na katastru.

Jednou večer přišla Jana domů později než obvykle. Sedl jsem si k ní do obýváku a zeptal se: „Jani, jsi v pořádku?“ Podívala se na mě a v očích měla slzy. „Tati, já už nemůžu. Martin mi dneska volal do práce. Vyhrožoval mi, že pokud mu nedáme půlku domu, udělá nám ze života peklo.“

V tu chvíli jsem měl chuť jet za ním a říct mu do očí, co si o něm myslím. Ale věděl jsem, že bych tím nic nevyřešil. Místo toho jsem Janu objal a slíbil jí, že ji nikdy nenechám na holičkách.

Další týdny byly jako zlý sen. Chodili jsme po úřadech, vysvětlovali situaci sousedům – ti si samozřejmě všimli, že je něco špatně. Paní Horáková z vedlejšího domu mi jednou řekla: „Zdeňku, držte se. Tohle je hrozný.“

Jednoho dne přišel Martin osobně. Stál ve dveřích s papíry v ruce a tvářil se jako vítěz. „Mám tady znalecký posudek,“ řekl a podal mi složku. „Podle něj mám nárok na polovinu hodnoty domu.“

Chtěl jsem mu ty papíry hodit zpátky do obličeje. Ale místo toho jsem je vzal a zavřel dveře. Sedl jsem si ke stolu a díval se na ně dlouhé minuty. Marie přišla za mnou a položila mi ruku na rameno: „Zdeňku, nesmíš to vzdát.“

Začali jsme bojovat. Právnička nám poradila podat žalobu na určení vlastnictví. Soudní tahanice trvaly měsíce. Každé ráno jsem vstával s pocitem úzkosti – co když to prohrajeme? Co když budeme muset dům prodat?

Jana mezitím zhubla deset kilo a začala brát prášky na spaní. Marie chodila po domě jako tělo bez duše. Já jsem trávil večery u televize a doufal, že všechno skončí.

Jednoho dne přišel dopis ze soudu – předběžné opatření zakazující jakékoli změny v domě do rozhodnutí soudu. Bylo to jako další rána do zad.

Začali jsme se hádat i mezi sebou. Marie mi vyčítala, že jsem měl být tvrdší už na začátku. Jana mi jednou v slzách řekla: „Tati, možná by bylo lepší ten dům prodat a začít někde jinde.“

Ale já jsem nemohl ustoupit. Ten dům byl symbolem všeho, co jsme jako rodina dokázali – každá cihla byla vzpomínkou na lepší časy.

Po roce soud rozhodl: Martin má nárok jen na část investic do rekonstrukce koupelny a kuchyně, ale ne na polovinu domu. Byla to úleva – ale radost už byla pryč.

Dnes sedím v kuchyni u stolu a dívám se z okna na zahradu. Jana je zpátky doma, ale už nikdy nebude stejná jako dřív. Marie se snaží vrátit život do starých kolejí, ale mezi námi zůstalo něco zlomeného.

Přemýšlím: Stálo to všechno za to? Může rodina přežít takovou bouři? Co byste udělali vy na mém místě?