Dům pro tchyni, nebo pro sebe? Když rodina rozdělí domov i srdce

„Tohle je nespravedlivé! Vždyť jste ten dům koupili z peněz, které měl táta na spoření pro mě!“ křičela na mě Ágnes, moje švagrová, zatímco stála v kuchyni u stolu, ruce v bok a oči plné slz i vzteku. Moje srdce bušilo jako splašené. Vždyť jsme s Petrem chtěli jen pomoct jeho mamince, která po smrti tchána zůstala sama v malém bytě na sídlišti. Nikdy by mě nenapadlo, že se naše dobré úmysly obrátí proti nám.

Byl to Petrův nápad. „Mami už to tam sama nezvládne. Když jí koupíme menší domek někde na okraji Prahy, bude mít zahrádku a klid. A my budeme mít čisté svědomí.“ Souhlasila jsem. Vzali jsme si úvěr, přidali něco z našich úspor a koupili malý domek v Hostivaři. Tchyně byla dojatá, když jsme jí předali klíče. „To jste neměli…“ plakala a objímala nás oba.

Jenže pak přijela Ágnes. Nikdy jsme si nebyly blízké, ale teď jsem cítila, jak mezi námi roste napětí. „Proč jste mi nic neřekli? Táta mi slíbil, že peníze na jeho účtu jsou pro mě! A teď jste za ně koupili dům mámě?“ vyčítala Petrovi i mně. Petr se snažil vysvětlit: „Ágnes, ty peníze byly společné. Máma je potřebuje víc.“ Ale ona jen zavrtěla hlavou a odešla prásknout dveřmi.

Od té doby se všechno změnilo. Každý rodinný oběd byl napjatý. Tchyně se snažila být nestranná, ale bylo vidět, jak ji to trápí. Jednou večer mi volala: „Jano, já už to nezvládám. Ágnes mi vyčítá, že jsem vás navedla. Prý jsem sobecká a myslím jen na sebe.“ Snažila jsem se ji uklidnit: „Maminko, udělali jsme to pro vás. Nenechte si to vyčítat.“ Ale v duchu jsem si nebyla jistá ničím.

Jednoho dne přišla Ágnes s právníkem. „Chci vědět, na koho je dům napsaný,“ řekla chladně. Petr zbledl. „Na maminku,“ přiznal tiše. „Chtěli jsme, aby měla jistotu.“ Právník pokýval hlavou: „V tom případě má paní Marie plné právo rozhodnout, co s domem bude.“ Ágnes se usmála vítězně: „Takže když mi ho přepíše, je to moje věc.“

Začaly týdny plné hádek a vyčítání. Petr byl zoufalý: „Jano, co máme dělat? Já už nevím, jak to urovnat.“ Já jsem byla na dně. Cítila jsem se podvedená i bezmocná. Vždyť jsme chtěli jen pomoct! Ale Ágnes byla neústupná. Volala tchyni každý den, přesvědčovala ji, že ji potřebuje víc než my. „Maminko, já nemám kde bydlet! Ty už jsi stará, nepotřebuješ dům!“ slyšela jsem jednou za dveřmi.

Tchyně začala chřadnout. Přestala chodit na zahradu, nechtěla jíst. Jednou večer mi řekla: „Jano, já už nevím, co mám dělat. Nechci vás rozdělit. Ale Ágnes mě vydírá…“ Rozplakala se mi v náručí.

Petr navrhl rodinnou radu. Sešli jsme se všichni v domku v Hostivaři. Atmosféra by se dala krájet. „Ágnes,“ začal Petr opatrně, „chápu, že jsi zklamaná. Ale ten dům jsme koupili pro mámu, aby měla klidné stáří.“ Ágnes ho přerušila: „A co já? Já nemám nic! Vy máte byt v centru a ještě jste koupili dům! Já mám jen dluhy!“

Zvedla jsem se a podívala se jí do očí: „Ágnes, my jsme ti nikdy nechtěli ublížit. Ale nemůžeš nás trestat za to, že jsme chtěli pomoct mamince.“

Následovala dlouhá hádka plná výčitek a starých křivd. Tchyně nakonec rezignovaně řekla: „Dům přepíšu na vás oba – Ágnes i Petra. Ať už je klid.“

Cítila jsem hořkost i úlevu zároveň. Věděla jsem, že tím nic nekončí – že rodinné vztahy jsou navždy poznamenané.

Dnes sedím na lavičce před domkem a přemýšlím: Udělali jsme správně? Kde je hranice mezi pomocí a zneužitím? A má vůbec smysl obětovat vlastní klid pro rodinu, která si toho možná nikdy neváží?