Dům po babičce: Dědictví, které tíží

„Tak co s ní budeš dělat, Hanko?“ ozvalo se z telefonu ostřeji, než bych čekala. Máma nikdy neměla trpělivost na dlouhé rozhovory. „Mami, já nevím… Babička už sama být nemůže. Včera zapomněla vypnout sporák. Sousedi volali hasiče.“ Hlas se mi třásl a v krku jsem cítila knedlík. „No, když ti nechala ten barák, tak je to teď tvoje starost,“ odsekla máma a bylo ticho.

Seděla jsem na studené podlaze v babiččině kuchyni, mezi rozbitými hrníčky a starými novinami. Všude byl cítit zatuchlý vzduch a smutek. Babička seděla v křesle a dívala se do prázdna. „Haničko, kde je děda?“ zeptala se najednou. „Babi, děda už tu dávno není,“ odpověděla jsem tiše a polkla slzy.

Dům po babičce byl vždycky symbolem bezpečí. Jako malá jsem tu trávila prázdniny, hrála si na zahradě a poslouchala pohádky před spaním. Teď mi připadal jako past. Dědictví, které mě mělo zachránit před hypotékou, se změnilo v okovy.

„Musíš si to rozmyslet,“ řekla mi večer manžel Petr, když jsme seděli doma v paneláku na Jižním Městě. „Máš svoji práci, děti… Nemůžeš se přece odstěhovat na vesnici a starat se o ni sama.“

„A co mám dělat? Máma mi jasně řekla, že je to na mně. Ona má svůj život, brácha je v zahraničí…“

„A co domov důchodců?“ navrhl Petr opatrně.

„To by mě máma zabila,“ vyhrkla jsem a hned si uvědomila, jak absurdní to zní. Všichni čekali, že budu ta hodná dcera a vnučka. Ale kdo se ptal mě?

Další den jsem jela s dětmi do babiččina domu. Kluci si hráli na zahradě, zatímco já vařila polévku a snažila se uklidit alespoň kuchyň. Babička bloudila po domě a hledala svého muže. „Haničko, kde mám klíče? Musím do obchodu pro rohlíky.“

„Babi, už je večer. Obchod je zavřený,“ vysvětlovala jsem jí potřetí za hodinu.

Večer jsem volala mámě znovu. „Mami, já to nezvládnu sama. Potřebuju pomoc.“

„Já už jsem si svoje odžila,“ odpověděla tvrdě. „Ty jsi dostala dům, tak teď pečuj ty.“

Cítila jsem vztek i bezmoc zároveň. Proč je všechno jen na mně? Proč máma necítí žádnou odpovědnost? Proč bratr může žít v klidu v Německu a já musím řešit všechno sama?

Začala jsem hledat informace o pečovatelských službách. Volala jsem na úřady, ptala se známých. Všude dlouhé čekací lhůty nebo vysoké ceny. „Paní Nováková, zkuste to za měsíc,“ slyšela jsem stále dokola.

Jednou večer přišla máma nečekaně na návštěvu. Sedly jsme si ke stolu a chvíli mlčely.

„Víš, Hanko… Já už prostě nemám sílu,“ začala tiše. „Když umřel táta, všechno se ve mně zlomilo. Babička byla vždycky silná ženská… Ale teď…“

„Ale proč to všechno házíš na mě?“ vybuchla jsem konečně.

„Protože jsi moje dcera! Protože jsi vždycky byla ta zodpovědná! Já už nechci nic řešit!“ rozplakala se máma poprvé v životě přede mnou.

Seděly jsme tam dlouho do noci a poprvé si řekly věci, které jsme roky dusily v sobě. Máma přiznala strach ze stáří i z toho, že jednou dopadne jako babička. Já jí řekla o svém pocitu nespravedlnosti a o tom, jak mě tíží očekávání celé rodiny.

Nakonec jsme se dohodly na kompromisu – domluvíme pečovatelku na pár hodin denně a budeme se střídat o víkendech. Bratrovi jsme napsaly dlouhý e-mail s prosbou o finanční pomoc.

Nebylo to ideální řešení, ale aspoň něco. Dům po babičce už pro mě nebyl jen symbolem tíhy, ale i místem, kde jsme si s mámou konečně dokázaly říct pravdu.

Teď sedím na verandě toho starého domu a dívám se na západ slunce nad zahradou plnou šeříků. Přemýšlím: Kolik žen v Česku řeší stejný problém jako já? Proč je péče o rodiče stále považovaná za samozřejmost jen pro dcery? A kdy konečně začneme mluvit o tom, jak moc nás to všechny bolí?