Dům po babičce: Dar, nebo past?

„Tohle je můj dům! A já rozhodnu, kdo v něm bude bydlet!“ křičela máma přes celý obývák, zatímco já s Naďou stáli u kuchyňské linky a snažili se nevypadat tak provinile, jak jsme se cítili. V ruce držela klíče, které už ale nepasovaly do nových zámků. V tu chvíli jsem měl pocit, že se mi srdce zastavilo.

Všechno to začalo před půl rokem, když babička zemřela. Byla to ta nejhodnější žena na světě a její starý dům v Roztokách byl pro mě i Naďu druhým domovem. Když nám máma oznámila, že nám dům přepíše, byli jsme dojatí. „Chci, abyste tu byli spolu. Abyste měli kde začít,“ řekla tehdy a já jí věřil. Jenže už první týden bylo jasné, že to nebude tak jednoduché.

Máma se u nás zastavovala skoro denně. Nejprve nosila koláče a rady, pak už jen rady – a nakonec přišly výčitky. „Takhle by to babička nikdy nenechala! Podívej se na ten nepořádek! A proč jste sundali ty záclony?“ ptala se mě i Nadi, jako bychom byli malí školáci. Každý její pohled byl jako rána. Snažil jsem se jí vysvětlit, že chceme dům trochu upravit, že záclony byly špinavé a že si chceme udělat domov podle sebe. Ale ona jen mávla rukou: „Kdybych věděla, jak si toho nevážíte, nikdy bych vám to nedala.“

Nadě bylo třicet a právě se rozvedla. Já měl po škole a hledal práci. Dům pro nás znamenal nový začátek – místo, kde si můžeme vydechnout a být spolu. Jenže máma nám nedala šanci. Každý den kontrolovala, co jsme změnili, co jsme koupili, s kým jsme se bavili. Jednou dokonce přišla bez ohlášení a našla mě s kamarádem Honzou v kuchyni. „A kdo je tohle? Tady si bude vodit každý koho chce?“ vyjela na mě.

Naďa byla vždycky silnější než já. Jednoho večera, když máma odešla po další hádce, sedli jsme si spolu na terasu. „Musíme něco udělat,“ řekla tiše. „Tohle není život. To je vězení.“ Mlčel jsem, protože jsem věděl, že má pravdu. Ale bál jsem se mámu zklamat. Vždycky říkala, že rodina je nejdůležitější.

Další den jsme koupili nové zámky. Bylo mi z toho špatně od žaludku, ale Naďa byla rozhodnutá: „Jestli máme mít klid, musíme si ho vybojovat.“ Když máma zjistila, že její klíče nefungují, spustila peklo. Volala mi snad desetkrát za den. Psala mi zprávy: „Jsi nevděčný! Takhle se ti to vrátí!“ A pak přišla ta scéna v obýváku.

„Mami,“ snažil jsem se mluvit klidně, „my tě máme rádi. Ale potřebujeme svůj prostor. Chceme si tu žít po svém.“ Máma se rozplakala: „Takže mě už nepotřebujete? Takže jsem vám byla dobrá jenom na ten dům?“ Naďa ji objala: „Mami, nejsi dům. Jsi naše máma. Ale my už nejsme děti.“

Týdny potom byly peklo. Máma přestala volat i psát. Táta se nás snažil smiřovat: „Vždyť ona to myslí dobře…“ Ale já už nevěděl, co je dobře a co špatně. Každý večer jsem seděl v kuchyni a přemýšlel: Udělal jsem správně? Mám právo chtít svůj život? Nebo jsem opravdu nevděčný syn?

Jednou večer přišla Naďa s dopisem od mámy: „Odpusťte mi. Neumím být sama a bojím se o vás.“ Seděli jsme dlouho mlčky a pak jsem jí napsal zprávu: „Mami, pojď někdy na kafe. Jen tak.“

Dnes už je to lepší. Máma chodí na návštěvy jen občas a snaží se nekontrolovat každý náš krok. Ale někdy mám pocit, že mezi námi zůstalo něco nevyřčeného – strach, že když uděláme něco špatně, zase o všechno přijdeme.

Někdy si říkám: Je možné mít vlastní život a přitom neztratit rodinu? Nebo je svoboda vždycky vykoupená bolestí?