Dům, který nás rozdělil: Příběh Jany z Brna

„To snad nemyslíš vážně, Petře!“ vykřikla jsem a hlas se mi zlomil. Stála jsem uprostřed naší malé kuchyně v paneláku na Lesné, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Petr stál naproti mně, ruce zkřížené na prsou, a tvářil se tvrdě. „Jana, je to moje matka. Potřebuje pomoc. A ty peníze byly stejně naše společné.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi rozpadá celý svět. Roky jsme s Petrem šetřili na vlastní byt, odříkali si dovolené, nové věci i lepší auto. Všechno mělo smysl – chtěli jsme lepší život pro sebe a hlavně pro našeho syna Tomáška. A teď? Petr bez mého vědomí převedl všechny úspory na účet své matky a koupil jí starý dům v Ivanovicích. Prý aby nemusela do domova důchodců.

„A co my? Co Tomášek? Myslela jsem, že jsme rodina!“ vyhrkla jsem zoufale. Petr jen pokrčil rameny. „Moje máma je taky rodina.“

Ten večer jsem nemohla spát. Tomášek se ke mně tulil v posteli a já mu hladila vlásky, zatímco mi po tváři stékaly slzy. V hlavě mi běžely vzpomínky – první rande s Petrem na Špilberku, svatba v kostele svatého Jakuba, společné Vánoce… Jak se tohle mohlo stát?

Dny plynuly v mlze. Petr byl čím dál víc nepřístupný, doma skoro nebyl. Jeho matka paní Věra mi volala a děkovala za „oběť“, kterou jsem prý přinesla pro rodinu. Cítila jsem vztek i bezmoc. Snažila jsem se fungovat kvůli Tomáškovi – ráno ho odvést do školky, odpoledne si s ním hrát na hřišti pod panelákem, večer číst pohádky. Ale uvnitř jsem byla prázdná.

Jednoho dne jsem potkala sousedku paní Novotnou na chodbě. „Janičko, vypadáš hrozně unaveně. Děje se něco?“ zeptala se starostlivě. Najednou jsem to nevydržela a všechno jí vyklopila. Paní Novotná mě objala a řekla: „Musíš myslet hlavně na sebe a na malého. Chlapi někdy zapomenou, co je důležité.“

Začala jsem přemýšlet, co dál. Petr mi dal jasně najevo, že dům pro jeho matku je hotová věc a že bych měla být „vděčná“, že máme kde bydlet. Ale já už nemohla žít s někým, kdo mě takhle zradil.

Jednoho večera jsem seděla u kuchyňského stolu s Tomáškem na klíně a dívala se na jeho drobné ruce. „Mami, proč jsi smutná?“ zeptal se tiše. Polkla jsem slzy a pohladila ho po tváři. „Někdy lidé udělají něco, co nás bolí. Ale my dva to zvládneme, viď?“ Tomášek přikývl a objal mě.

Rozhodla jsem se odejít. Našla jsem si malý podnájem v Líšni – nebylo to nic moc, ale bylo to naše. Když jsem to oznámila Petrovi, jen pokrčil rameny: „Jak chceš. Ale Tomáška mi necháš na víkendy.“ Souhlasila jsem – nechtěla jsem mu bránit ve styku se synem.

Začátky byly těžké. Peněz bylo málo, musela jsem si najít druhou práci – dopoledne v kanceláři, večer uklízet v nemocnici u svaté Anny. Někdy jsem padala únavou, ale Tomášek byl moje síla. Každý večer jsme si povídali o tom, co bylo ve školce, hráli jsme pexeso nebo stavěli z Lega.

Jednou večer mi volala paní Věra: „Jano, nevím, co jsi Petrovi udělala, ale je úplně jiný. Pořád je pryč a doma skoro nemluví.“ Cítila jsem zvláštní směs lítosti a zadostiučinění. „Možná byste si měli promluvit,“ řekla jsem jen.

Časem se začaly dít zvláštní věci – Petr mi začal psát zprávy: „Jak se máte? Nechybím vám?“ Neodpovídala jsem hned. Potřebovala jsem čas sama pro sebe.

Jednoho dne přišel za mnou do práce. Stál u recepce s kyticí tulipánů a vypadal nejistě jako kluk. „Jano… promiň mi to všechno. Udělal jsem chybu.“ Dívala jsem se na něj dlouho mlčky. „Petře, některé chyby už nejdou vzít zpět,“ řekla jsem tiše.

Začali jsme spolu víc mluvit – kvůli Tomáškovi i kvůli sobě. Petr pochopil, že domov nejsou jen zdi nebo majetek, ale vztahy mezi lidmi. Paní Věra nakonec prodala dům a šla do menšího bytu blíž k nám.

Dnes už nejsme s Petrem manželé, ale dokážeme spolu vycházet jako rodiče našeho syna. Tomášek má dva domovy – jeden u mě v Líšni a druhý u táty v Bystrci.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a přemýšlím: Co je vlastně domov? Je to místo? Nebo lidé? Možná je to odvaha začít znovu i po velké zradě…

A vy? Co byste udělali na mém místě? Dá se vůbec odpustit taková zrada?